výlet na Orlí hnízdo

Mám spoustu známých a jako správný dospělý mám jen pár přátel. Jednou z této skupiny je Káťa, kamarádka ze Strakonic od doby, kdy jsme ještě nechodily ani do školy. A přestože se nevídáme nijak často, stále o sobě víme a udržujeme kontakt, což je u správného přátelství nejdůležitější. Káťa je budoucí lékárnice, ona mi ten název promine, a stále studuje. Na podzim se jí nevyvedla jedna zkouška, a tak jsem se rozhodla, že ji navštívím. Během této akce projevila přání o výletu na Orlí hnízdo. Jo, tam jsem se taky chtěla jednou podívat. No, a za pár týdnů mi psala, zda bych doopravdy jela a po mém souhlasu nám zájezd koupila!


Jednalo se o jednodenní sobotní zájezd autobusem, odjezd byl plánovaný na brzkou ranní hodinu a návrat na pozdě večer. Jaká byla realita? Vstávali jsme v sobotu ve dvě hodiny, ve tři jsme odjížděli ze Strakonic. Vstávání po třech a půl hodinách spánku nebylo tak šílené, protože těšení se na výlet bylo silnější, v autobuse jsem ale totálně vytuhla.


Paní průvodkyně nás ale kolem šesté vzbudila s potřebou nám vyprávět o Hitlerovi, o tom, kde se narodil a o tom, že kdyby ho ve Vídni vzali na akademii umění, nemusely se ty hrůzy možná stát, protože právě ve Vídni, když ho nevzali a on šel o žebrácké holi, tak prý získal odpor vůči židům. Ať už to bylo tak nebo tak, počasí nám přálo a výhled z okna auto busu nebyl špatný. To jsme ještě netušily, jaká panoramata nás ještě čekají.


Autobusem jsme dojeli po osmé hodině na parkoviště pod hnízdem, odtud smí jezdit nahoru jen místní červené autobusy, které se na úzké cestě celý den střídají nahoře a dole. Cesta nahoru trvá asi dvacet minut, je na ní pět tunelů a jeden zatáčka. Je to doopravdický zážitek, a pokud byste tam někdy jeli, sedněte si dopředu na přední sedačku k řidiči, ať máte pěkný výhled. Autobus turisty doveze k tunelu, který je 124 metrů dlouhý, na jeho konci je známý mosazný výtah, který vystoupá o 124 metrů nahoru a vysadí Vás uvnitř domu známém pod názvem Orlí hnízdo. Cesta výtahem trvá necelou minutu a vejde se do něj hodně lidí. Je uvnitř pán, který lidi pobízí k nástupu a výstupu, za den se tam protočí velká spousta lidí, když jsme odcházeli, fronta na výtah se táhla až do půlky tunelu.


Samotné hnízdo bylo vybudováno jako dárek k Hitlerovým padesátinám. On sám tam údajně ale nejezdil moc často, prý se obával, že se zasekne ve výtahu. Mě osobně Orlí hnízdo docela zklamalo, kromě výtahu, krbu, který údajně věnoval Hitlerovi Mussolini, a borovicového obložení tam nic původního není. Z rezidence je dneska udělaná restaurace. Vyhlídky na stezce nad domem jsou ale krásné. My měli štěstí na počasí, takže jsme i něco viděli.


Vzhledem k tomu, že jsme tam byli v červnu, horské květiny kvetly, viděli jsme tam motýlky a bylo tam krásně. Ovšem, těch lidí a kdybyste viděli jejich vybavení! Potkali jsme nahoře lidi v pantoflích, žabkách, balerínkách a jak se těm lidem podlamovaly nohy. No, šli zranění naproti. O fotku bez lidí jsme museli bojovat, ale nakonec jsme to zvládli bez úhony. Na Orlí hnízdo jsme měli necelé dvě hodiny, a pak už jsme mířili do místní palírny.


Zde pálí kořeny hořce a vyrábí z nich nápoj zvaný encián. Dělají nejrůznější varianty, i něco na způsob vaječného likéru. Všechny druhy jsou ale silné a v tom teplém počasí ještě víc hřály. Nejsem úplně milovníkem tvrdého alkoholu, ale ulovila jsem tam i malou lahvičku sektu. Zatím se chladí v lednici, tak jsem zvědavá, jaký bude. A vzhledem k tomu, že jsme byli zahřátí na sto procent, naše cesta nás zavedla dál, k jezeru.


Jezero Konigsee je napíjeno spodními prameny, takže i v horkých letních dnech má kolem patnácti stupňů. No, koupat bych se v něm nechtěla, ale nohy jsme smočili, to zase jo. Kolem břehu je stezka, po které se dá vyjít i na vyhlídku, kterou si oblíbili malíři. Je z ní vidět až ke kostelu sv. Bartoloměje, kam se dá po jezeru dojet lodí. My na tuto cestu bohužel neměli čas. Pokud jste milovníkem pramic, můžete si jednu zapůjčit a jezero si projet podle svého.


Nakonec jsme se ještě zastavili v mramorovém mlýně, kde se mezi pískovcovou formou a dubovou formou a pod proudem vody točí malé i velké mramorové koule. Mají dekorativní charakter a dřív se s nimi obchodovalo ve velkém, hlavně při výměnném obchodu v Indii. Zastavení to bylo krátké ale zajímavé, každopádně na našem výletě poslední.

Celý zájezd byl velmi vydařený, program pěkný, mrzelo nás to jezero, ale ti účastníci zájezdu! To byl děs! Viděla jsem v přímém přenosu, jak se dneska vychovávají děti - od ráno je matky ládovaly různými jídly, nalejvaly energetickými nápoji, kolou a dalšími nesmysly. Vše korunovaly několika zmrzlinami, a pak se divily, že děti zlobí. Nedokázaly je ukáznit ani v autobuse, kde většina lidí chtěla odpočívat, protože jsme všichni vstávali brzy. Další výlet si tedy již naplánujeme solo, díky a čau!

1 komentář:

  1. Baru, to zní skvěle a ta příroda vypadá vážně nádherně! S těmi nevhodně oblečenými lidmi s Tebou soucítím. Já jsem trnula z toho, když jsem viděla, jak některé ženštiny chodí na Sněžku v podpatkách, když jsem tam v dubnu byla a to podotýkám, že byl ještě sníh :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!