zpověď

Dlouho už tu nebylo povídání o mě a teď nemám na mysli nějaké ty nákupy, vaření nebo focení. Mluvím o mě, jako o osobě. Ani tag tohle nedokáže pořádně vyjádřit. Dnešním tématem je stydlivost, strach a nejistota.

zdroj
Čtvrt století jsem oslavila v zimě a tak nějak stále čekám na změnu. Jsem člověk, který vystřídal doposud několik kolektivů, několik měst a potkal spoustu zajímavých lidí. Je přirozené, že máme o sobě nějaké mínění, nějaký názor, ale co když přijde někdo cizí, někdo, kdo Vás zná pár měsíců, nemůže Vás tolik znát, sotva jste prohodili pár slov, ale on Vám řekne, co si o Vás myslí a naprosto vystihne Vaše myšlenky. V tu chvíli tam stojíte a díváte se mu nebo jí do očí a říkáte si: "Mám to napsané na čele?".

A pak se stane naprosto opačná situace. Každý se nějak chováme, nějak projevujeme a na základě toho si lidé utvoří obrázek, který ale často bývá naprosto mylný. A to bývá dost často můj případ...

Zažila jsem různé situace, při kterých jsem se omlela tak jako kámen v řece a řekla bych, že ve vztahu s lidmi mám už bohaté zkušenosti. A tak není divu, že pro mnohé na první setkání můžu být příliš hlučná, příliš sebevědomá a nafoukaná. Jsou to ale jen štíty, kterými se bráním. Všichni nějaké máme, jinak by to ani nešlo. Co je ale u mě zvláštní. Jindy naprosto suverénní a přímá osoba, ve vztahu jsem strašně stydlivá. A čím to je? Proč se před klukem, se kterým jsem už víc jak rok otáčím při oblékání tak, jako se Bridget Jones schovávala před panem Darcym v Denících? 

zdroj
Proč nejraději chodím nakupovat sama? Proč nemám ráda servis prodavaček u kabinek v obchodech?

To všechno má jeden jediný základ - bylo mi ublíženo.

Ethel Waters to vystihla citátem: "Mám důvod pro to být stydlivá. Bylo mi mnohokrát ublíženo." A to je ono! Člověk se nesmí ve svém zklamání a minulosti rejpat, jinak by se zbláznil, ale když o tom nemluví, zatlačí to do nitra, kde to leží. Je to taková černá skříňka, které když se kdokoli dotkne, rozvibruje se a Vám hezkou chvíli trvá, než ji zase uklidníte, aby nekřičela.

Mojí slabostí jsou veškeré narážky na tloušťku. Nikdy jsem nebyla hubená. Byly doby, kdy jsem se řadila k silnějšímu normálu, ty jsou ale rychle pryč. Ani nevíte, jak je těžké tyto řádky napsat, ale tak nějak cítím, že to potřebuji, zvlášť, když jsem opět začala s nějakým režimem a chci se sebou něco udělat. (To je ale na jiný článek, možná příště.) Dneska jsem ve stádiu, které je extrémní, léčím se se štítnou žlázou a stydím se za svou velikost. Ano, tady přichází na řadu ta potvůrka stydlivost. Od malička jsem poslouchala, jak jsem tlustá, a kdybych měla o pár kilo míň atd atd. Výsledkem toho je, že jsem si vypracovala superzeď, blok, za který nepustím ani svého přítele. Například dneska v krámu, posadila jsem ho a obletovala stojany sama, nenechala jsem ho jít do kabinky a chlubit se tím, co jsem si koupila? Ježiši, co kdyby si někdo všiml, jakou velikost mám. A to mi v tu chvíli vůbec nedochází, že mě ti lidé znají (přítel obzvlášť ;-)), vídají a nejsou blbí. Je jim jasné, že nemám velikost 36, ale pro mě je to prostě potupa a naprosto nepřípustné.

A teď se naskýtá otázka, co s tím? Jak to odbourat? Jak si s tím poradit? Jak proti tomu bojovat? Máte nějakou radu? Máte to podobně? 
 


10 komentářů:

  1. Ahoj Báro, máš můj obdiv, že si našla odvahu jak se říká "jít z kůží na trh" před pár dny jsem napsala něco podobného o sebe sama jak jsem to prostě v té chvíli cítila, ale zůstalo to uchované v zásuvce, i když bych byla moc ráda najít odvahu a jít s tím ven!- nebo vlastně odvaha by byla, ale pořád se tady objevuje to slovo "ale". Mám stejný problém .... Ruku na srdce - hned si všichni všimnou jak vypadáme, než jací jsme uvnitř a to mi dost kazí dojem a myšlenost ostatních... A nebo se vlastně jen pletu a domýšlím si co vůbec neexistuje? Nemá cenu si myslet co si o nás myslí druzí , neboť Ti si zase myslí co si o nich myslí ostatní. Zpovědi zdar! Krásný den, Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lucko, děkuju za komentář. Přemýšlela jsem o podobném článku už dlouho, ale nikdy jsem ho nenapsala. A já když něco napíšu, tak to většinou publikuju. Na to, co si druzí myslí většinou kašlu, jen pohledy lidí ve fitku mi vadí, jakoby byli něco víc, občas je mi z toho smutno.

      Vymazat
  2. Obdivuji upřímné lidi a obdivuji, když někdo nepovažuje za slabost vyjít na světlo se svými obavami. Postava, vzhled ...přijde mi, že poslední dobou se neřeší snad nic jiného. Veškerá média nám neustále předhazují vychrtlé modelky a doporučují nespočet rad a tipů, jak zhubnout, jak získat štíhlou postavu, vysportované tělo. Ano, člověk o sebe má dbát, ale svými geny má každý z nás předurčenou jistou tělesnou stavbu, se kterou toho příliš nevymyslí. Někdo může jíst jak nezavřený a stejně rychle spálí každou kalorii, někomu se stačí podívat na kousek dortu a má kilo nahoře. Nevím, proč by ses měla stydět za své tělo. Já mám velikost 40, někdy 42 a nemyslím si, že jsem nějaká modelka, ale zároveň se za své tělo nestydím. Není tomu tak dávno, co se za ideál krásy považovala plnější ženská postava s přirozenými oblými tvary. Nezáleží přeci na tom, jakou máme postavu, ale jací jsme uvnitř, jaká je naše povaha. No povrchní krásu hledí jen povrchní lidé. Omlouvám se, že jsem se asi až moc rozepsala, ale cítila jsem potřebu reagovat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za pěkný komentář. I já se bojím a mám obavy, jak lidé zareagují, ale věřím, že spoustě lidem to pomůže, snad...

      Vymazat
  3. Já tě mám ráda takovou, jaká jsi Bau:):*

    OdpovědětVymazat
  4. Barunko, já to mám úplně stejné... je to v nás, ženských, asi nějak zakořeněné...
    Upřímně jsem se asi tak od 10ti let nesvlíkla do plavek a nenavštívila koupaliště? Sukně nad koleno? To se raději v létě upeču... Sex přes den? raději počkám na večer... A tak je to se vším... Trošičku se to zlepšilo s tím mým úžasným mužským, prostě jsem si uvědomila, že on mě miluje takovou, jaká jsem... I s faldíky, velkým pozadím a "nevelikostí 36" :)
    Barunko, nikdo není dokonalý a každá žena je krásná, jak uvnitř, tak navenek... a jestli máš nebo nemáš pár kil navíc? :) Důležité je mít ráda sebe samu... :) to si uvědom... Jsi krásná ženská :) Karol

    OdpovědětVymazat
  5. Tvuj blog mě zaujal už dřív, ale až ted mám víc času si přečíst pár článků... ani nevím, jak tedka pokračovat v tom, co chci napsat. Každopádně, co se týká nadváhy, jsem na toto téma sama háklivá. Mám s ní problémy snad od první třídy základky a až se sama divím, nikdy jsem žádné posměšky od svých spolužáků nezažila. Opak byli ale sem tam lidé na ulici.. No lidé - spíš děti. Až ted, když jsem starší vidím, jak k sobě dokáží být děti zlé... Každopádně, když jsem byla ve druháku, tak jsem se sekla a s velikou motivací tanečních jsem shodila 26kg. A co bylo tím největším "nakopnutím"? Když si toho lidé začali všímat - sousedky a spolužáci včetně kluků. A přesně proto, když se někdo snaží shodit kila, snažím se chválit a motivovat... Protože ten pocit, když se místo vel. 46 vejdeš i do 38, je proste k nezaplaceni... Jasně, jojo efekt a taky získání super přítele, kterému je úplně jedno, jak člověk vypadá a stejně ho miluje, se trošku projeví. Takže tedka jsem na velikosti 42, ale pořád to už není tak hrozné. Co se týká sportu se mi nejvíce osvědčilo kolo a domácí sestava podle youtube :)) Hodně zdaru, držím palce!!! :))

    Skills of Art

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, je to těžké jít s kůží na trh, ale je mi jasné, že to má tak spousta žen a slečen. Já s tím sama bojuju v sobě, vyslechla jsem si toho hodně. A vždy když si toho někdo všimne, tak je to pohlazení po duši. A velikost 42 bych jednou ráda oblíkala, takže se snažím cvičit i ve Francii, kde na mě na každém kroku vyskakují bagety, croissanty a jiné mňaminky včetně sýrů.

      Vymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!