Muzungu v Ugandě

Ne, nebojte, nejedu do Afriky. Dnešní vyprávění bude ale s Afrikou spojené. Když jsem v květnu zdárně zakončila bakalářské studium a oslavovala ho s kamarádkou v Berouně, svěřila mi drb: "Bětka jede do Ugandy." Říkala jsem si: "Bětka? To je nesmysl. Vždyť je ještě v Norsku. A co ona by tam dělala?!" Nicméně jsem se s Bětkou pár dní na to sešla a pořádně jí vyzpovídala.

Bětka je moje dlouholetá kamarádka. Hrály jsme spolu basket, jezdily jsme spolu na hory, na letní tábory,... Je to jeden z těch lidí, které poznáte v dětství a i když už se nevídáme pravidelně a často, vždy, když se sejdeme, máme si, o čem povídat. Dneska Bětka studuje Fakultu sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a v Berouně pracuje jako recepční. Mimo to strávila letošní první pololetí v Norsku a léto v Ugandě. Tímto se vlastně dostávám k ní samé...



Co byl tvůj první impulz k tomu vyjet, proč zrovna Afrika? A jak sis vybrala neziskovou organizaci?
Po cestě do Afriky jsem toužila už pár let, ale až letos jsem si říkala, že je ta správná konstelace hvězd a hlavně ucházející finanční situace. Na začátku plánování jsem se nesoustředila na konkrétní zemi, jen jsem chtěla do střední Afriky. Začala jsem proto hleda různé zprostředkovatelské agentury, ale většinou chtěly nějaký poplatek už za samotnou registraci. Rozhodla jsem se, že tedy pojedu na vlastní pěst a kontaktovala jsem malou ugandskou organizace TORU WU , která se věnuje hlavně komunitní práci. Po několika mailech jsme si ujasnili podmínky, domluvili jsem se na pobytu o délce dvou měsíců a já jsem začala s předodjezdovými přípravami.

Aha a co všechno tě čekalo před samotným odjezdem?
Před samotným odjezdem bylo nutné zařídit několik věcí. S největším předstihem bylo nezbytné zakoupit letenku, já jsem koupi zrealizovala asi tři měsíce předem, ale doporučuji začít ji řešit už tak půl roku dopředu, dají se sehnat levné lety. Před cestou do malarických oblastí je nezbytností očkování. Celé trvá asi měsíc a na některé vakcíny je ideální vyhradit si celý den, protože i oslavený vir žluté zimnice je zážitek, ze kterého jsem se vzpamatovávala do druhého dne. V rámci příprav jsem si ještě aktivně zažádala o vízum, ale je možné, a dokonce i levnější, si ho vyřídit po přéletu do Ugandy. Také jsem si zajistila pojištění a tohle všechno jsem financovala ze své kapsy. Dohromady mě celé dva měsíce vyšly na nějakých třicet tisíc korun.
Věděla jsi dopředu, co tě v Ugandě čeká? Co budeš dělat?
Před odjezdem jsme nijak zvlášť náplň mé práce neplánovali, o to těžší jsem měla balení. Po příjezdu jsme se dohodli, že budu v místní škole učit angličtinu, matematiku a prvouku. Vědět to, tak bych si rozhodně přibalila nějaké učebnice a věci pro děti. Jiné prodobnosti jsme si dopředu nedomlouvali, ale k životu jsem toho moc nepotřebovala a organizace nám (dobrovolníkům) poskytla na africké poměry luxusní ubytování s plnou penzí (dvě jídla denně).


 Jaký byl tvůj první dojem po příletu do Ugandy?
Při výstupu z letadla jsem si s pobaveným úsměvem uvědomila, že jsem v úplně neznámé zemi a jediným mým opěrným bodem bylo setkání se zástupci ugandské organizace, které znám jen z několika málo mailů. Měli mě vyzvednout hned po příletu, což měřeno africkým časem znamená, že jsem na ně čekala asi hodinu, během které jsem spřádala plány na přežití v divočině. Nakonec se ukázalo, že ani Afričani nežijí v symbiózé se žirafami a opicemi a nechodí oblečeni v barevných hábitech, jak jsem si představovala, takže to zas taková divočina nebyla. Všechno bylo ale beze sporu docela exotické a neznámé.

A jaký je tvůj nejsilnější zážitek?
Bylo toho nepočitaně, od rozdílných hygienických návyků a život bez tekoucí vody přes stravování až po každodenní životbělošky v malé africké vesnici, kdy jsem byla středem pozornosti prakticky nepřetržitě. Každý den jsem trávila ve škole, takže jsem měla možnost sektat se s jinými metodami učení než v Evropě, většinu času jsme s dětmi strávili opisováním z učebnic, protože ve třídě jsme měli jen jednu knížku pro přibližně deset dětí. Jejich školský systém se mi docela líbí, ale šokující bylo, že učitelky ve škole bili děti, a to skoro každý den, především kvůli špinavým školním uniformám nebo špíně za nehty. Je to ale součástí jejich kultury a nikdo se nad tím nepozastavuje, byla jsem jediná, ale moje námitky se minuly účinkem.


Změnil tě nějak pobyt v Africe?
Nedá se říct, že mě tato zkušenost nějak zásadně změnila, ale rozhodně už vím, že evropské maminky by neměli o své děti pečovat tak úzkostlivě a dopřát jim aspoň trochu prostoru pro přirozený vývoj. Také se z perspektivy svého oboru dívám mnohem realističtěji na pojem absolutní chudoba a je mi jasné, že řešit otázku neschopnosti platit hypotéku a nemít peníze na léky pro své díte, které bez nich umře, je velký rozdíl. Je ale vždycky dobré přijímat svůj životní osud s nadhledem s nejlépe s úsměvem.

Co ti v Ugandě nejvíc chybělo a na co ses těšila do Čech?
Nejvíc se mi stýskalo po našem stylu stravování. Měli jsme opravdu dobrá jídla, která ale každý den sestávala z těch samých věcí (rýže, rozvařené banány, fazole, kousek masa), a to při obědě i při večeři. Občas se mi zastesklo po splachovacím záchodu a po dodržování domluvených časů, nepřijít s nejméně hodinovým zpožděním je pro Uganďany téměr nemožné. Ale vzhledem k mému krátkodobému pobytu se to dalo přežít s lehkostí.


Vrátila ses do Čech s nějakým dalším plánem?
Moc ráda bych se ještě jednou vrátila do Ugandy, je to opravdu krásná země a kvůli pracovnímu vytížení jsem nestihla navštívit všechno, co jsem plánovala, případně se podívat do dalších zemí střední Afriky. 
Ale hlavně jsem si do Čech přivezla projekt stavby nemocnice, s ještě pár nadšenci jsme založili občanské sdružení Muzungu for Uganda a snažíme se vybrat kolem milionu pěti set tisíc a pomoci tak s financováním stavby. Zatím jsme na začátku, ale jestli se nám tento projekt podaří úspěšně dokončit, plánujeme začít zprostředkovávat adopci na dálku a další aktivity.

Co tě překvapilo v Ugandě a při realizaci Tvého plánu?
Celá organizace byla docela snadná a pobyt se také obešel bez větších zádrhelů. Jediný menší problém byl, když na začátku srpna nastalo po červencovém období sucha období dešťů a já jsem neměla dostatek teplého oblečení. Naštěstí pršelo jen několik hodin každý den, takže pláštěnku jsem si použila jen několikrát. 
Velmi mě překvapila africká pohostinnost, všichni byli moc milí a nadšení možností si se mnou promluvit. Děti si chtěli na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je dotknout se opravdového bělocha a nikdo mi nevěřil, že moje vlasy jsou pravé a ne uměle napletené.


Co bys poradila lidem, kteří o výjezdu přemýšlí? Čeho se držet a čeho se vyvarovat?
Všem, kteří uvažují o podobné cestě, bych vřele doporučila ji zrealizovat, protože rozhodně stojí za to zažít to na vlastní kůži. Jen se, prosím, nepokoušejte vysvětlovat africkým domorodcům, že jste ateisté, nevěřit v nic je pro ně skoro urážka. Stejně jako nemít po dvacítce dítě je pro ně zvláštní, ale po opakovaném ujišťování mi nakonec uvěřili, že jsem bezdětná. A samozřejmě se vyplatí umět kromě angličtiny alespoň pár slovíček z jejich rodného jazyka, to potěší snad každý národ na světě, a zvyknout si na označení Muzungu, to totiž při cestě do střední Afriky uslyšíte nesčetněkrát.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!