Paris n°3

Třetí den v Paříži, pokud počítáme i sobotní podvečer, se na nás začínala projevovat únava. Přeci jen tolik zážitků člověka zmůže, ale ještě nás čekal další den, takže jsme musely sebrat všechny své síly a vyrazit do ulic velkoměsta.


Vydaly jsme se na objevování Montmartru. Dojely jsme po lince číslo třináct na náměstí Clichy a odtud se vydaly vstříc zářivě bílé bazilice. Cestou jsme potkaly muže ve zdi a před ním si Terezka zahrála na Marilyn Monroe. Blížila se desátá hodina a my potkávaly lidi, co šli do práce. Taky bych chtěla chodit na desátou... Ale zpět k tématu, počasí nám přálo, slunko svítilo a bylo teplo. Jak jsme se blížily k vrcholu kopce, zvyšoval se počet turistů. K bazilice jsme přišly ze strany, od náměstí umělců. Od baru Le Consulat, kam chodili slavní umělci, malíři jako Picasso, Van Gogh nebo Monet, ale vzhledem k "ranní" hodině bylo ještě zavřeno, tak jsme se tam nemohly usadit. Ani na náměstí umělců nebylo ještě vše připraveno na přísun turistů. Umělci se zatím stěhovali z aut a přilehlých míst. Umisťovali své stojany a aranžovali svá umělecká díla. A tady důležitý poznatek...karikaturisti a portrétisti už nečekají na své židličce, než k ním oběť přijde, ale rovnou od svých stanovišť vyráží na lov. Dokonce Vám nabízejí podobiznu na místě, uprostřed ulice, během pár minut. No, musím uznat, že jsou vynalézaví a že jsme viděly několik lidí, kteří se nechali zlákat.

Než se nám bazilika ukázala v celé své kráse, potkaly jsme Vespu s Hello Kitty a také paní akordeonistku, která hrála tak pěkně, že jsem jí jako jediné dala pár drobných. Kousek od ní pak hrál ještě pán na harfu, to byl zážitek. On měl ale celou dobu zavřené oči a vedle něho stál nějaký mladík, co prodával jeho cd, skoro bych řekla, že to byl jeho "pasák", promiňte mi ten výraz. Před bazilikou byli standardně rozložení černoši se zbožím. Nabízeli eiffelovky všech velikostí a barev, nějaké dřevěné předměty a vůbec kopu věcí, ale jakmile přijela policie na obhlídku sbalili si svoje nádobíčko a šli o kus dál. Ten moment balení byl velice vtipný, neb zboží mají vždy vyskládané na nějakém plátýnku. Jeho protější rohy jsou spojeny šňůrkami a ve chvíli ohrožení je nelicencovaný prodejce chytne uprostřed, kde se protínají a v tu ránu má vak jako batoh nebo kabelku a jde nenápadně pryč! :-D
V bazilice samotné to bylo velice kouzelné, ostatně jako vždy. Kochala jsem se paprsky světla dorážející na jednotlivé sochy a vůbec jsem vstřebávala atmosféru, ale jen do chvíle, než jsem došly za hlavní oltář, protože tam z nějakého důvodu instalovali automaty na pamětní mince, takže místo ticha slyšíte cinkání mincí. Přišlo mi to hrozně neslušné. U vchodu jsem ty automaty chápala, ale za oltářem v hlavní lodi mi to přišlo doopravdy nevhodné!


Protože bylo sice krásné počasí, ale slunce pálilo, šly jsme se schovat do obchůdku se suvenýry. Něco málo jsme vybraly a já měla možnost si opět pokecat francouzsky. Prodavač se anglicky zeptal, zda budeme platit dohromady a já, protože se mi angličtina kompletně vykouřila z hlavy, jsem mu francouzsky odpověděla, že ano. Tak jsme se dali do řeči a prý odkud jsme. Říkám, že z České republiky a jestli ji zná. On že ano, že tam mají pěkné ženy. Přitakala jsem mu a on hned: "Nebo ne?" Říkám, že samozřejmě, pak jsme se s úsměvem rozloučili, mrkli na sebe a my s Terezkou šly dál. 

Čekala nás cesta z kopce k Moulin Rouge a k Opeře. Cestou jsme potkaly pracanty, co spali na chodníku. Musela jsem si je vyfotit, Terce se to moc nelíbilo, ale co už. K Opěře vede cesta kolem kostela nejsvětější trojce (doufám, že jsem to dobře přeložila :-D ). A všude samozřejmě bylo hodně lidí. U Opery si Terezka sedla na řetěz mezi dvěma sloupky, aby si odpočinula, protože jí bolely nohy, ale mezi vedlejší sloupky sedl nějaký Japonec, začal se houpat a Terezky již zjevně opravovaný řetěz spadl. Ona chuděra taky, ale naštěstí se jí nic nestalo. Smutek jsme pak zahnaly ve Starbucks, což zafungovalo a mohly jsme pokračovat až k Centre de Pompidou. Procházely jsme uličkami, potkávali zajímavé lidi a mimo jiné i policisty na inlinech :-D U muzea moderního a současného umění natáčela nějaká britská kapela svůj videoklip, tak jsme je spolu s několika desítkami lidí a vůbec tam bylo hodně cizinců. My jsme ale pospíchaly domů na večeři, abychom zvládly večerní program.

Doma se mi podařilo zbarvit pizzu do černa, tak byla bageta s máslem a rajčaty a mohly jsme vyrazit na druhou stranu Paříže, za Dádou. Za spolužačkou z vejšky, ano, to je nápad, třídní srazy budeme dělat mimo republiku. Ono by nám to totiž asi i vyšlo, protože momentálně jsme rozlítaní po celém světě. Od Dády jsme pak už popojely jen pár zastávek a vystoupily u Eiffelovky. Právě zapadalo slunce. Narůžovělá barva se odrážela od té kovové masy. Bylo to krásné až do chvíle, než jsme došly přímo pod symbol Paříže a uviděly tu frontu. Co Vám budu povídat, stály jsme tam hoďku a půl, protože měli rozbitý jeden výtah, a tak se nahoru jezdilo jen jedním pilířem. Lidi to čekání pomalu vzdávali, a tak fronta postupovala docela rychle. U pokladny byla milá paní, která ani nechtěla doklad, že je nám méně než dvacet tři. (stejně si myslím, že to bylo tou francouzštinou) A vyjely jsme do druhého patra v jedenáct v noci. Viděly jsme všechny skvosty a nakonec jsme z věže vypustily i několik bublin. Měly jsme totiž s sebou bublifuky. Lidem kolem se to moc líbilo a mnohým z nich to vykouzlilo úsměv na rtu, což bylo asi to nejhezčí, co jsem mohly udělat. Bublinky, které prošly pletivem, získaly zlatavou barvu, neb eiffelovka zářila žlutou a každou hodinu v celou problikávala bílou barvou. Bylo to moc fajn. Ale protože už bylo po půlnoci, vydaly jsme se na metro, abychom se ještě dostaly domů a nemusely taxíkem. Uspěly jsme a v jednu byly doma jako na koni. Usnuly hned, jakmile se naše hlavy dotkly polštářů. Bonne nuit Paris!


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!