Paris n°1

Pobyt ve Francii by se dal označit za třešinku na dortu, ale s pořádně tvrdou peckou. Po týdnu s dětičkami, kdy jsem málem přišla o nervy a při jednom hysterickém záchvatu (nebyl můj) jsem si málem urvala půlku svalů, jsem se na změnu prostředí docela těšila, byť mě moje nervy připravovaly o správné těšení. Trápení, zda mám všechno sbaleno a nic nezůstalo na zámku, zda se mi to všechno vejde do kufru a zda-li se vejdu do váhového limitu... Při vážení se mi tajil dech, ale asi to pomohlo, protože se zdá, že bychom s Terezkou mohly v úterý projít letištní kontrolou bez ztráty kytičky, no, ale nepředbíhejme...


My velcí...
Když jsme silou vůle narvali v sobotu odpoledne všechny tašky do kufru menšího citroenu (menší nebylo auto, ale kufr!!!), tak začalo loučení. Jak už to bývá, nechybělo slzavé údolí, tentokrát nebylo moje, ale Terezčino. Byť dětičky občas zlobily a dotýkaly se horní hranice naší trpělivosti, usadily se nám za těch pár dní tak, že jsme si s některými vyměnili adresy a dokonce jsou v plánu i nějaké zahraniční cesty. Pak už nám zbývalo jen nasednout a hlavně stihnout TGV do Paříže. Auto jelo jak mělo, a tak jsme dojeli včas. Pierre nám dokonce pomohl s kuframa až do vlaku, až k místům. Při odjezdu ze stanice Poitiers jsem to byla pro změnu já, kdo stíral slzy, protože jsem si uvědomila, že odjíždím naposledy. Že jsem strávila rok s fajn lidma a že to dobrodružství končí a ta černá díra s názvem "krutá realita" se neúprosně blíží.

Kontrola lístků proběhla v pořádku. Místa nám Pierre vybral parádní, hned vedle jídelního vozu, a tak jsme se během těch dvou hodin do města módy stihly i nasvačit, a ještě že tak. Do Paříže jsme dorazili ve tři čtvrtě na devět. Nejen v Japonsku jsou všichni milí a ochotní.

Jeden mladík se mi nabídl, že mi sundá kufry, protože když mi dával přednost v chodbičce, "odbyla" jsem ho, že toho mám hodně, tedy na dlouho, a ať jde. Nicméně i jeho druhou nabídku (pomoct) jsem s díky a úsměvem odmítla, protože jsme dvě a my to přeci zvládneme. A zvládly jsme to. Hodinu poté jsme již byly na místě "M", kde bylo oproti plánu všechno zavřené, a tak jsem poděkovala za svačinu ve vlaku, Terka si uvařila těstoviny, co jsme našly, nepodařilo se nám připojit k netu, a tak jsme šly spát.

Noc nebyla nic moc, budila jsem se. Ve dvě jsem se šla projít po bytě a koukám na hodinky a říkám si: "Sakra, zastavily se mi, co budu dělat?" Ráno ale Barunka zjistila, že je jen měla vzhůru nohama a že hodinky stále jdou :-D A nedělní příběh? Na ten si budete muset počkat, protože mě už hlava padá na klávesnici a zítra mě zase čeká pár kiláčků v nohách, tak tedy dobrou s kobrou...






Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!