cesta z vrcholu

Před týdnem touhle dobou jsem nemohla chodit ze schodů, neb jsem měla pocit, že si utrhnu stehenní svaly. Ptáte se proč? Protože jsem si v neděli dvacátého čtvrtého června udělala výlet do hor a jeho velkou částí byla chůze z kopce...


Díky Aničce a Martě se mi splnil sen a dá se říct, že můj pobyt tady vyvrcholil třešničkovým výletem - jely jsme do Zermattu, a pak nahoru k úpatí Matterhornu(ve fj le Cervin). A jak to všechno začalo?
Dvanáctého května jsem si přečetla jeden zajímavý článek s názvem: Výlet, na kterém zavaříte foťák a Martě jsem na něj poslala odkaz. A dál jsme se o tom nebavily, ale za pár dní mi poslala mapičku randonnées (stezek) právě nad Zermattem a tak nějak se pomalu zrodil nápad, že tedy doopravdy pojedeme. Co nejdříve jsme musely vyřešit cestu, neb tady ve Švýcarsku jsou vlaky poměrně drahé. Takže jsme zkusily sehnat lístky na městském úřadě, kam dráhy dávají na každý den určitý počet lístků za 35CHF, které platí celý den na vlaky, autobusy i lodě. Byly jsme úspěšné, a to s datem 24. června. Původně jsme chtěly jet o dva týdny dříve, ale ještě, že jsme nejely...
V původní termín jsme nakonec jely na triftský ledovec, který je vzdálený dvě hodiny autem a tam nás oproti předpovědi překvapil sníh, takže jsme se otočily a jely domů. Tehdy bylo na Matterhornu mínus jedenáct stupňů, tak jsme se trochu zalekly, jak to bude za ty dva týdny vypadat. Nakonec se počasí umoudřilo a počasí vyšlo parádní.

Vlevo: Cervin 9.6.2012, vpravo: Cervin 24.6.2012
Před odjezdem jsem dostala od Marti podrobný popis věcí, co musím mít bezpodmínečně s sebou, takže jsem obohatila svůj šatník a nakoupila energeticky bohaté potraviny a mohla jsem balit. Než jsme se vydaly, musely jsme si najít mapu a všechny potřebné informace. Řeknu Vám, najít podrobnou mapu byl docela oříšek, ale uspěla jsem. Zároveň jsem díky "bububu" od Marti získala potřebnou pokoru a tak nějak si uvědomila, že to fakt nebude sranda, takže jsem si trasu prohlížela několikrát, sledovala počasí a tak vůbec. Ani jsme se nenadály a den "D" byl tady.

Ospalost je znát... :-D
Vstávačka po pěti hodinách spánku nebyla nic moc. Rychle jsem uvařila čaj do termosky a co nejpotišeji se vypařila z domova. Vlak mi jel v 5:34 a překvapivě jsem nebyla jedinou cestující. Poprvé (a asi naposledy) jsem tady viděla letní východ slunce, byla to nádhera.
S holkama jsme měly sraz v Neuchâtelu přede šestou a v 6:01 jsme vyjely mašinkou směr Bern. Tam nás čekal přestup na vlak do Vispu, a tam jsem přeběhly do červeného vlaku směr Zermatt. Holky říkaly, že ten poslední malý regionální vláček dost skřípe, ale docela to šlo. Těsně před čtvrt na deset nás vyplivl v Zermattu spolu s dalšími turisty.
Samotná vesnička pod horou "Toblerone" je proslavená luxusním zbožím, a tak jsme cestou k lanovce míjely obchody s drahými hodinkami, luxusním zbožím, sportovními potřebami, suvenýry a sem tam lékárna či potraviny. Co se týče obyvatel, tak je tam hodně Japonců, až mě to samotnou překvapilo. Před nádražím stojí hotelové autobusy, aby turistům převezly kufry až do postele. :-D

Od vlaku je to k lanovce kousek, rozhodně kratší cesta, než se to zdá na mapě. U kasy jsme požádaly o lístky na Trockener Steg(2920m.n.m.) a pán nás upozornil, že Matterhorn Glacier Trail (randonnée, co jsme si vybraly) je zavřené, že je tam hodně sněhu. Tak jsme se na sebe nechápavě podívaly, neb jsme sledovaly webkamery celé dva týdny, tak jsme se ptaly, zda tam sněžilo. Pán se hned jal nám ukazovat obrázek, který už jsme znaly, tak jsme řekly, že v pohodě, že tam chceme. A on hned, jestli chceme i lístek zpět (protože nahoře se nedá koupit) a my, že ne. Tak si asi chudák musel myslet, že jsme blázni. No, možná jsme byly extrém, ale druhý stál vedle... Paní(Britka oblečená do města) vedle nás se totiž pokladní ptala, zda musí tam nahoře chodit. A až tehdy mi došlo, že spousta lidí, kteří jedou nahoru jen na otočku, vyfotit se, dát si tam drink, a pak zase honem dolů, ale to nebyl náš případ...

Vyjely jsme tedy nahoru, kde pěkně foukalo, tak jsme se přioblékly, udělaly několik fotek a vyrazily na cestu. První část cesty se klikatila mezi jezery. Vtipem bylo, že byly ještě pokryté sněhem, takže se mapa hodila. Kde nebylo jezero, byly kameny nebo takové šedivé bahno. Rozhodně jsme se nenudily, ale byla to paráda! První pauzu jsme také udělaly ještě nahoře a překvapivě jsme si mohly odpočinout na kamenech, neb byly krásně vyhřáté od sluníčka.


Při cestě jsme se zastavovaly, protože se nám každý úhel pohledu zdál unikátní a já osobně jsem byla plná radosti a takového hřejivého pocitu, jako když se Vám splní sen. Bylo to neuvěřitelné a řekla bych, že nepopsatelné, protože okolo Vás tančí vítr, zároveň Vás hřeje slunce a před Vámi se rozprostírají hory i jejich údolí. Obdivovaly jsme železité kameny, ledovcové morény i samotné vrcholy.
Naším původním cílem byla poslední chata na Matterhornu - Hornilutte (Poprvé byla postavená roku 1880, opravovaná a původní chata byla zničená roku 1964. O rok později byla vystavěná ta dnešní). Ale vzhledem k tomu, že na cestě k ní byl ještě sníh, tak jsme si to rozmyslely. Cesta nahoru vede po hřebenu, je úzká a uklouznout tam by znamenalo konec.

Tak jsme se jen prošly pod zmíněným hřebenem kolem řeky, kterou odtéká odtátá voda  a vydaly se směrem k Černému jezeru. Cesta k němu byla relativně v pohodě, vedla po kamenech, které měly zajímavé tvary. Pod Matterhornem a nad úrovní trávy vládne měsíční krajina. Jen stoupání od řeky k úpatí hřebene Matterhornu bylo na první pohled v pohodě a realita byla trochu jiná, ale to jsme zvládly a pod tamní zastávkou lyžařského vleku jsme si daly sváču. Měly jsme výhled na stanici lanovky i Černé jezero. A stejně tak jsme viděly i protější kopec se stanicí Gornegrat, kam jezdí známá červená zubačka. Mašinka, se kterou je Matterhorn na spoustě obrázků, ale ve finále je to fotomontáž, ha! :-D
Od naší červené lavičky jsme se vydaly už do údolí dolů. Když člověk šlape do nějakého kopce, už se těší, až půjde opačným směrem, ale když tím směrem scházíte tisíc výškových metrů (ne-li víc), tak pak netoužíte po ničem jiném, než je rovina případně další kopec! :-D Pod stanicí lanovky u Černého jezera byla i další červená lavička, ale byla obsazená jedním párem, tak jsme pokračovaly dál. A když jsme si udělaly u jednoho kamene pauzu, tak nás ten pár předešel. Pak jsme se s ním ještě dvakrát potkaly. 

Jak jsme klesaly, Zermatt se nám blížil a jeho domečky se nám zvětšovaly. Přibývala flóra i fauna, hlavně zákeřní mravenci, ale těm jsme rychle utekly.  Poslední část sestupu byla podél nebo i přes sjezdovky. Dokonce nás pozdravila i cedule s upozorněním na projíždějící lyžaře, těch jsme ale vzhledem k počasí moc nepotkaly :-D
Do cíle, k vlaku jsme dorazily po šesti hodinách a čtyřiceti pěti minutách. Jako odměnu jsme si koupily v kiosku na nádraží nějaký ten mls a pokecaly s Aniččiným kamarádem, který byl shodou okolností ve stejný moment na stejném místě. A pak už nás čekala cesta domů. Zermattu jsme zamávaly ve čtvrt na sedm večer a už se těšily na sprchu a postel. Vlak z Vispu do Bernu byl narvaný, ale naštěstí se nám podařilo urvat na hodinku místa na sezení. V Bernu jsme nastoupily do vlaku se spoustou vojáků a dokonce i jednou Slovenkou, která se nám v Insu, kde jsme přestupovaly, snažila vyhnout, ale vagóny nebyly rozdělené, chuděra :-D

V Neuchâtelu jsme se rozloučily s Marťou, Anička se mnou počkala půl hoďky na nádru, než mi jel vlak k nám do vísky. V jedenáct jsem se tedy rozloučila i s ní a nastoupila do vlaku, kde jsem zanedlouho usnula. Tvrdě jsem spala až do Gorgier, ještěže mě vzbudilo hlášení, po kterém jsem sice ještě zabrala, ale už né tolik, abych nevystoupila. To by byl totiž průšvih, ten vlak se nakonec vrací ještě do Neuchâtelu. Před půlnocí jsem se došourala domů a myslela na postel.

Plná dojmů jsem to v půl jedné zalomila a nechala si zdát, už nevím, o čem, ale byl to parádní výlet. Tímto tedy oběma princeznám děkuji za skvělou neděli plnou zážitků! :-*

Naše červená lavička .o)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!