jen tak někam odjet

To je asi sen každého. Jednou prostě nasednout do vlaku, odjet a nevědět, kdy a jak se člověk vrátí. Mým jediným rámcem byla sobota druhého června a poslední vlak jedoucí do toho našeho městečka v jedenáct hodin.


Oproti plánu jsme s Mariannou vyjely později, protože jsme ještě zamávaly její mamince, která se skoro po roce jela podívat do Řecka, odkud loni v létě narychlo odjela a usadila se ve Švýcarsku. Zbytek dne už ale patřil jen nám. Jediný údaj, který jsem věděla, byl čas odjezdu vlaku směr Laussane, odkud to bylo do našeho cíle - Montreux ještě nějaký kus cesty. Něco Vám to připomíná? Ale ano, v Montreux už jsme byly, na vánočních trzích, ale tentokrát jsme jely navštívit nedaleký hrad Chillon. A jak jsme nic nevěděly, tak jsme přijížděly do Lausanne a řešily jsme, na které nástupiště máme přejít a do jakého vlaku nastoupit, ale lidi ve vlaku jako naschvál dělali "bordel", tak jsme slyšely jen: "Děkujeme, že jste využily našich služeb a těšíme se na shledanou!" :-D
Ne, neztratily jsme se, naše ženská intuice nás rychle navedla a za cca tři minuty už jsme seděly ve správném vlaku. Ano, seděly jsme, byť o volné sedačky byl. A navíc jsme jednomu páru Indů poradily, kde mají vystoupit. No, prostě holky šikovný!

Z Montreux k hradu Chillon vede moc pěkná promenáda kolem jezera, ale víte, jaké bylo vedro? No, zkrátíme to, trochu jsme se zchladily v obchodech, a pak se k hradu nechaly dovézt busem, což bylo také dobrodružství. Došly jsme na zastávku, byly jsme nadšené, že autobus jezdí každých deset minut, ale už jsme byly méně nadšené, když jsme nenašly žádný automat na lístky. Pak jsme si ale přečetly, že lístky se prodávají v autobuse. Tak fajn, já naučená z Čech jsem hnala Mariannu dopředu k řidiči, kde, jak jsem si naivně myslela, si koupíme lístky. Chyba! V Montreux se v busech kupují lístky v automatech, které jsou, POZOR, na konci dlouhého dopravního prostředku, kterému se u nás lidově říká harmonika. Když jsme nastoupily a zjistily, kam se máme vydat pro lístek, všichni na nás koukaly, jako kdybychom spadly z jiné planety. Ale my jsme to zvládly a dojely, kam jsme chtěly.

Hrad Chillon se nachází na skále, která je současně takovým poloostrovem a ostrovem zároveň, neb je od "pevniny" oddělená příkopem. Celé je to nádhera. Když je jasno, kontrast jezera, středověkého hradu a hor je parádní! U pokladny jsme si vystály nepatrnou frontu, no, také jsme tam přijely ke konci dne, že :-D A pán v pokladně se nás ptá, z které země pocházíme, aby nám dal brožurky s textem. Já říkám, že z Čech a on mi, dámy a pánové, daly text v češtině!!! Chápete to?! Jako šklíba nechápala, ale já byla šťastná jak blecha. Marianna se přihlásila k Řecku, ale neměla takový úspěch jako já, dostala text ve francouzštině. A když nás pán tak vyslýchal, tak se ho ptám: "A odkud jste vy?" A on: "Já jsem odsud, bydlím přímo tady." Říkám: "Ah, pan kastelán?" On: "Ano, osobně." Já: "Těší mě. Tak hezký den." Bohužel jsem s sebou neměla žádnou žlebskou brožuru, abych ho pozvala, ale byl to sympatický pán.

V nabídce jsou samostatné nebo skupinové prohlídky. Ty ve větším počtu jsou jen na objednávku. Jak je tohle možné? Protože je nemožné odtamtud cokoli odnést. Přesto jsem neměla pocit, že se procházím muzeem a naopak mi bylo velice příjemně. Plus ve stále expozici byla instalována výstava o honech na čarodějnice v kantonu Vaud od patnáctého do sedmnáctého století, a tak jsem Marianně vyprávěla něco málo o Kladivu na čarodějnice, i co si pamatuji z Karlštejna, mezitím fotila jak splašená a kochala se tou nádherou.

Dvě hodiny rychle utekly a my musely z hradu pryč. Na konci jsme zvládly vylézt i na Velkou věž. Jediný problém byl, že šlo o dřevěné schodiště. Takové, které bývají v hodinových věžích, prostě, kde vidíte dolů. To mi nedělá dobře a dolů jsem slezla správně orosená, ale zvládla jsem to, takže jsem na sebe byla hrdá. Když se za námi zavřela hradní brána, zdržely jsme se ještě chvilku, abychom udělaly pár fotek a následně se odebraly na autobusovou zastávku. I tentokrát jsme měly štěstí, přišly jsme včas, autobus jel za dvě minuty. Paráda! Ve městě jsme si pak daly pivčo, udělaly pár posledních fotek a utíkaly na vlak, protože hodina mého posledního vlaku se nebezpečně blížila. Cestou jsme byly veselé, plné nálady, a jak už to tak bývá, Marianna se opět blýskla. Seděly jsme ve vlaku, který nás měl dovézt do Neuchâtelu a čekaly jsme. Venku seděl pán, byla už skoro tma a on měl sluneční brýle. Nechápala jsem proč a Mariannu na to upozornila a co ona mi řekl? "Il n´est pas assez noir." Jinými slovy: "Není dost černý." Jakou to s ním mělo souvislost do dnes nevím, ale v tu chvíli nám to po dvou pivech přišlo hrozně vtipné. :-D

Cesta domů pak už byla ospalá a obě jsme se těšily do peřin. Já osobně úplně nejvíc, ale jen na chvíli. Ráno jsem vstávala. Nedělní vstávání nic moc, ale neuděláte nic. Yannick měl vystoupení a já jsem si ho chtěla jet poslechnout. Bylo to vtipný a trochu divný. První věc, de facto to byla mše, což pro mě coby člověka nevěřícího byla věc zvláštní a poněkud neobvyklá. Dále byly na programu křtiny, které jsem znala pouze teoreticky, takže jsem se toho hodně naučila. Yannick odehrál v pohodě a byla to paráda, při této písničce, kterou hráli dvakrát jsem měla dokonce husí kůži, jak to bylo parádní. Musím podotknout, že to byl protestantský kostel, i tak mi přišlo divné, že byl na pozvánce zmíněný piknik. Myslela jsem si, že se odebereme někam do jiné místnosti, OMYL! Poté, co mše skončila, teklo víno proudem, a když odešli všichni z křtin, lavice se přirazily ke kazatelně a začalo se piknikovat. Fakt zážitek! A fór pro zasmání nakonec. Pierre se Sergem, Yannickův profesor akordeonu, otevírali víno. Maxim se nahrnul, že vytáhne špunt (to mi vyhodil slovník, už nevím, jak se to řekne česky), a tak že jo. Pierre mu říkal, ať tahá nahoru, chyba, zatáhl do boku a zlomil ho. V tu chvíli tam přišel Serge a povídá: "Tak se zase vrať k jablečnému džusu, jo?" :-D No, já myslela, že z té lavice spadnu! :-D

jééééj, to mám ale velkou ruku :-D
A další týden i s víkendem jsou pryč. Je to neuvěřitelné, ale jak se blíží konec, říkám si, že jsem skoro nic neviděla, hodně mi toho chybí a už bych měla odjet?!!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!