přišlo jaro

Zaťukalo na okno a zeptalo se, jestli může vstoupit. Beze slova jsem otevřela okno a nechala ho uvelebit se v mém pokoji. Neptalo se, zda si může vlézt do postele, ale byla ještě rozestlaná. Nechala jsem ho být. Venku přeletělo hejno ptáků, těžko říct, jaký druh to byl, ale letěli ve tvaru "v" nebo možná šipky, co je ale jisté, bylo to zprava doleva, jakoby za východem slunce, za světlem, za teplem a s sebou přinesli nový den plný věcí, které nedávaly smysl, ale staly se, protože nikdo neví proč.


Čtrnáctý březen začal jako ideální den plný slunce a radosti, ale realita člověka dostihne rychle. Smrt dvaadvaceti dvanáctiletých dětí obyčejného člověka zasáhne, ani si neumí představit jak. Přesto, že je neznal, klade si otázku: "proč?". Co se událo se už asi nikdo přesně nedoví. Některé věci si lidé berou s sebou a právě pro ně je smrt vysvobozením. No, řekněte, kdo by zvládl žít s realitou, že jeho vinou zemřelo tolik dětí? Nikdo!

Bohužel to se stává a člověk musí jít dál. Nejde se topit v tom, co se stalo. Ano, možná chvilku, pokud to nejsou Vaši nejbližší, ale život běží a my hrajeme naše role. Jak ten den krásně začal, měla jsem přesnou představu, jak jej strávím, ostatně jako všechny středy. Výjimkou bylo, že jsem si natočila vlasy a vlastně se oblékla neobvykle klasicky, tedy jako většina holek tady. V domnění, že zapadnu, jsem se vydala vstříc metropoli. No, záměr se nepovedl. Nemusela jsem mít podpatky, aby se na mě každý díval. Pokaždé jsem se kontrolovala, zda nemám někde díru nebo flek. Nic jsem nenašla. Sebevědomí celého outfitu mi dodal až kolemjdoucí chlápek kolem třicítky, který na mě pochvalně mrkl a usmál se. Rozesmál mě a v tu chvíli mi byly veškeré pohledy ukradené.

Ostatně, co se týče módy, pár kreací jsem včera viděla a řeknu Vám, ty lidi by za to měli trestat. V dobré víře se oblečou do moderních barev, ale už zapomenou, že všeho moc škodí. Takže jsem potkala paní kolem šedesátky, zjevně velmi moderní. Měla zrzavé mikádo, hranaté brýle, oranžový kabát, korálově červené kalhoty, stříbrné boty a žlutou kabelu. Jestli účelem bylo být nepřehlédnutelná, povedlo se jí to. Jinak to byla ale katastrofa. Přesto, že namíchala kvalitní materiály a asi i značky, jako celek vypadala jako postava z filmu Karlík a továrna na čokoládu.

Včera jsem měla dostatek času v a v jednu chvíli jsem se zastavila na ulici. Opřela se zídku a sledovala kolemjdoucí. V podstatě jsem si se sluchátkama v uších vytvořila divadelní scénu, kterou otvíral a uzavíral můj pohled. Nemělo to chybu, zkuste to někdy. Zastavit se na rušné ulici a sledovat ostatní. Rozhodně jsem se nenudila. Kolem mě prošla skupina holek, všechny oblečené ve stejném stylu a štěbetaly jak hejno kachen, když se hlásí o krmení. Proti nim, tedy směrem nahoru k nádraží, běžel kluk. Zjevně trénoval, měl profi oblečení, sluneční brýle a vypracované tělo. Do toho kolem mě prošla ta barevná paní. Je zajímavé se občas zastavil, pozorovat lidi a domýšlet jejich životy, jejich příběhy a osobnosti.

Ještě jsem Vám chtěla napsat o taškách, ale to až příště ;o) Mějte se krásně a užívejte života, protože je bezva!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!