jsem zpět

Hola, hola, už jsem zpět. Asi jste si všimli, že můj blog na pár dní osiřel. To proto, že jsem si udělala prázdniny. Rozhodla jsem se všechny myšlenky a starosti nechat v Gorgier a na týden utéct do sousedství, do Francie. Bylo mi řečeno, že se nedá před vlastní hlavou utéct, ale světe div se, mě se to povedlo!


Abych byla přesnější, na sedm dní se mi stala domovem vesnička Peisey Nancroix v savojských Alpách ve Francii. Městečko s tradičním kamenným historickým jádrem a svou vlastní historií. Původně osada postavená pro muže pracujících v dolech (těžili kov, ze kterého vyráběli sochy a kovové dekorace, nemám tušení jaký:-D ) a jejich rodiny. Vzhledem k tomu, že se nacházíme již v určité nadmořské výšce, 1350 m.n.m., a hlavně v kopcích, možnost nějakého hospodářství byla velmi omezená. A tak vzniklo městečko s úzkými uličkami, domy z kamene s dřevěnými okenicemi a společnými zahradami. Málo kdy najdeme dům se zahradou nebo nějakým přístavkem. Tradicí bylo, že se vše - zvířectvo, rodina i úložný prostor nacházely v jedné jediné budově, tedy v přízemí dobytek, v prvním patře hospodář s rodinou a na půdě místo pro uložení sena. Střechy jsou přesahují půdorys domu o cca metr tak, aby seno při dešti a sněhu nenavlhlo.
Když ale v druhé polovině devatenáctého století těžaři postupně přicházeli o práci, nastala otázka: co teď? A tak se stalo, že velké množství lidí z vesničky emigrovalo za prací, nejčastějšími destinacemi byly Lyon, Marseille, ale hlavně Paříž. Vzhledem ke své zručnosti a pracovitosti se většině v dnešním hlavním městě dařilo tak dobře, že si zakládali vlastní ateliéry. I přes to, že jejich majetek nabyl, nezapomínali na Peisey a nechávali tam stavět domy typické pro Paříž, městské domy, kterým se dneska říká "la maison parisienne" aneb pařížský dům. Hlavním znakem jsou iniciály a rok výstavby v dekoru kovového zábradlí na balkóně.


Dneska je Peisey jednou z pěti vesniček, které tvoří zázemí lyžařskému středisku Peisey-Vallandry, které je propojeno s dvěma dalšími středisky - Les Arcs a La Plagne.

Jak ale celý ten útěk vypadal? V sobotu, kdy nás čekala cca tří a půl hodinová cesta, panovala v domě cestovní horečka a nervozita. Já jsem měla vše sbalené, ale jak to bývá v rodině, máma připravuje kufry a chlapi čekají, co bude. Tady se musím zastat Pierra, který toho na chlapa připravuje neobvykle hodně, doopravdy pomáhá, leč i to je někdy málo. Měli jsme v plánu vyjet mezi polednem a šestou večerní, to se nám podařilo, když jsme něco před druhou hodinou otočili klíčem v zámku a vyrazili na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme vyjeli nalačno, naše cesta netrvala dlouho, konkrétně čtvrt hodiny, a poprvé jsme zastavili - symbolicky u mekáče. Bylo to tam plno lidí, no, začínaly prázdniny, tak kdo by to čekal, že? Nicméně i při čekání na parkovišti se mi naskytl neobvyklý zážitek. Kolem totiž projížděla svatba, celý konvoj. Byla to povětšinou menší auta a nevěsta s ženichem jeli v zeleném peugeotu, na jehož dveřích od kufru byly připevněny dvě hadrové panny - holka se švýcarskou vlajkou na prsou a kluk s francouzskou vlajkou v téže oblasti. Samozřejmě nechyběly klaxony a uprostřed nákupní zóny, kterou projeli, vzbudili rozruch :-D Po "vydatném" obědě jsme naskákali do auta a vyrazili směr Francie.
Příjezd už byl v pohodě, v osm hodin jsme zasedli k večeři už na horách. Na závěr celého dne proběhlo rozdílení postelí. Dobrovolně jsem si vzala rozkládací gauč v obýváku, to jsem ale netušila, co mě čeká. Do mé postele se na týden nastěhoval Maxim. Jak to vypadalo? Spali jsme spolu první noc, druhou a potom všechny. Možná se to zdá být hloupé nebo nepohodlné, ale já jsem byla uvnitř ráda, neboť právě takovéhle maličkosti dokazují, jak k Vám mají děti, o které se staráte, blízko.

V neděli to všechno začalo, celé to šestidenní honění se za skvělým sněhem, za sluníčkem a lyžařskými kilometry. Docela jsem prozřela, protože já naučená mít odpovídající vybavení na lyže, včetně helmy, jsem se nestačila divit, co všechno jsem viděla. To, že mnozí jezdí bez helmy, to je jejich risk. Zjistila jsem, že Francouzi se obecně s vybavením moc nemazlí, takže když nemáte lyžařské kalhoty, stačí vlastnit nebo si koupit nepromokavé návleky a hurá na lyže. Nemáte bundu? Nevadí, v kabátu byste nebyli na svazích jediní. Nedělní podvečer byl ve znamení heslo: "Papa, il y a un problem." aneb "Tati, problém." Kluci se střídali a chudák Pierre běhal z jednoho konce apartmánu na druhý. Bylo to otravné, ale nakonec jsme se tomu zasmáli.

V pondělí se mi konečně ukázal ten fešák, ano, je řeč o Mt. Blancu. Byla to paráda vidět ho z druhé strany, než ho vidíme z verandy :-D Sněhové podmínky byly ideální, v noci mrzlo, ve dne bylo těsně nad nulou. To se během týdne měnilo a v pátek bylo v tisíci metrech sedmnáct stupňů. Lidem na svazích pod vlivem tepla a světla hráblo a svlékali se, takže jsme viděli kluky jen v kalhotách nebo v trenkách, no, bylo to zajímavé!

Tím dnem mezi hřebeny jsem projížděla - náhrada za zavřenou sjezdovku
O třetím dni se říká, že je kritický, tak jsme se s Pierrem vydali do La Plagne. Kluci byli unavení, tak zůstali s Jankou, bobovali a odpoledne šli na kurzy. My jsme si mezitím projeli napříč celým střediskem, které za zimu navštíví na padesát tisíc lyžařů. A jak na mě vedlejší a mnohem větší středisko zapůsobilo? Ils sont foux, les Francais! Jsou šílení, Francouzi. No, řekněte, koho by napadlo postavit pomu vedoucí po hřebeni tak, že jsem zprava viděla do údolí přes síť, která tam byla pro případné padající, aby se nezastavili až někde o tisíc metrů níž. Zleva bylo taktéž vidět do údolí, tam ale byly sjezdovky. No, zajímavé. Jinak je La Plagne ideální středisko pro počtáře lyžařských kilometrů a pro ty, kteří nechtějí jezdit na pěti stejných sjezdovkách. Je tam dokonce i ledovec, takže letní lyžování je taktéž možné. Když už jsme u toho ledovce, tam mě Pierre samozřejmě vzal. Cestu dolů a vlastně i domů mi dal vybrat. Jelikož jsme toho měli už v nohách docela dost, zvolila jsem variantu červené sjezdovky. Ta nás dovedla na počátek jedné černé, která byla zavřená, ale v tom místě také začínala sedačková lanovka. Oddechla jsem si, že v pohodě, máme se, jak dostat pryč. Cha! To jsem ale nevěděla, jaký je Pierre dobrodruh. Společně ještě s dalšími asi osmi lidmi projel mezi tyčkou ohrazující sjezdovku a cedulí se zákazem a už se řítil dolů. No, fajn, musela jsem za ním. Říkala jsem si: "Když je ta sjezdovka zavřená, asi je k tomu nějaký důvod, ne?!" Ale začátek nebyl tak hrozný. Tedy, prvních tři sta metrů. Pak nás čekaly boule. Někdo v předu dostal nápad, že boule jsou fakt hrozný, tak bude lepší jet mimo trať. Super! Prvních pár metrů bylo v pohodě, a potom přišla asi tří metrová průrva mezi dvěma skálami plná boulí a tvrdého podkladu! Já spadla hned na začátku, špatně jsem si srovnala lyže, ale v pohodě. Pierre spadl v polovině, ztratil lyži, ale také vstal bez problémů, takže jsme mohli pokračovat v dobrodružství! :-D



A protože se mi v úterý ozval zub moudrosti, jako bych už nebyla moudrá dost (:-D), tak jsem se rozhodla zariskovat a užít si ten týden na plný pecky a ve středu vyměnit dvě prkna za jedno. Tedy snowboardila jsem. Sice jen modré a červené sjezdovky, ale i tak jsem na sebe pyšná, po dvou letech to nebylo tak hrozné, jak jsem očekávala. Odpoledne, když byli kluci v na kurzech (Maxim lyže, Yannick snowboard), jsme si udělali s Jankou a Pierrem siestu na lehátkách. Bylo to parádní, slunce pálilo, popíjeli jsme chladivé nápoje a kolem nás chodila slečna, co malovala barvami na tvář. Janka se nechala ukecat a za chvíli měla obličej plný květin. Ze slečny malířky se vyklubala Polka, no, svět je malej. Tak jsme chvilku povídali, a pak už jeli vyzvednout kluky. A než jsme stačili vyrazit na cestu domů, zjistili jsme, že je na programu večerní show, tak jsme zůstali. Viděli jsme toho hodně, skoky lyžařů, snowboardistů, synchronizované lyžování, sjezdy na všech možných druzích lyží (od těch nejstarších přes monoski, jednolyže, skialpy, tulení pásy,...), viděli jsme i balet na lyžích a dokonce i přehlídku rolb. Celý ten povedený den pak byl zakončen rakletem, mňam, a jedenáct let starým bílým vínem Savignon!

Čtvrteční ježdění už naznačovalo, že se kupí kilometry v nohou, neb stehenní svaly o sobě dávaly vědět. No, holt se to ledové ráno, krásné ježdění přes poledne a mokrý a těžký sníh odpoledne musely někde projevit. Nicméně jsem údajně jezdila jako pírko. Nevím, neviděla jsem se, ale tak jsem do toho šlapala, že jsem si zrušila přezku u bot. Nedalo se nic dělat a šla jsem si to nechat opravit. Nepochodila jsem, musela jsem absolvovat ještě jeden den s rozbitou botou. Naštěstí to nebylo tak hrozné ;-) Ve čtvrtek jsme s klukama a s Pierrem pokořili druhý ledovec v naší blízkosti a poctivě vše zdokumentovali.

Poslední den lyžování jsem se přesvědčila, že se předbíhá všude. A je jedno, jestli jste v Čechách a míjí Vás skupina Poláků, nebo jste ve Francii a předbíhají Vás právě Francouzi. A nezáleží ani na věku. Je jim to jedno. To mě trochu zklamalo, ale což, neudělám nic. Když Vás někdo předběhne a máte z toho chmury, rozveselí Vás tabule po stranách s nápisy. Jeden zněl: "Les hommes sont comme les clés: il faut toujours avoir un double." ("Muži jsou jako klíče, vždy je potřeba mít náhradní." ;-)) Sluníčko svítilo, a dokonce tak, že v pátek bylo v tisíci metrech sedmnáct stupňů! Tak jsme toho s Jankou využily a ještě si na chvíli sedly na lehátka. Bylo to prima. Po lyžování jsem odnesla nemocnou botu do druhé opravny, kde byl sympatický mladík, který mi řekl, že mi ji opraví, ale musí si jí na noc nechat. Za to mi půjčil novou snowboardovou, abych nemusela domů v ponožce :-D
A večer? Šli jsme na pizzu a na pivo. Ochutnala jsem belgické Hoegaarden. Je světlé a dostala jsem ho i s citronem. Nebylo špatné. Pak jsme hráli španělské žolíky, u kterých jsme se mimochodem hodně nasmáli, a pak zamířili do peřin, neb to byl velmi náročný týden a ještě nás čekala sobota a návrat domů...

Pes Disco, který nás všechny bavil při čekání na lanovku
Dopolední balení a zmatky jsme zvládli s přehledem a vydali se na cestu. V plánu byla ještě zastávka u známých v Ženevě. Oba to jsou Íránci a čekala nás jejich tradiční kuchyně. Řeknu Vám, to bylo žrádlo. Jako aperitiv jsme měli olivy, cherry rajčátka, mrkev, pistácie, libanonský chleba s jogurtem a okurkou, guacamol s tortilama, no, bylo toho hodně! A pak přišlo hlavní jídlo - kuřecí maso a rýže na šafránu s "le truck rouge". Tak růžová věc byla směs červených bobulí, prý to nebyly brusinky, pistácií a ještě něčeho. Dohromady to bylo výborné. Pak přišly na řadu samozřejmě sýry, jsme přeci jen ve Švýcarsku, i když Ženeva už má spíše francouzský ráz. A po tom všem jsme dostali čokoládový dort a íránský čaj. Nemělo to chybu! A Ženeva? Z toho, co jsem viděla, musím říct, že nic moc. Ano, připomíná mi francouzský města, ale ten mix stavebních slohů a ta, pro mě, neupravenost, to mě neláká. Zlatý Gorgier!

Dojezd domů byl po půlnoci a neděle? Vybalování, poslední chvilky prázdnin a teď už hurá nasednout zpět do rychlíku jménem život a práce. I v něm je ale spousta krás a radostí, takže vzhůru za nimi!

1 komentář:

  1. Báječný článek, Baru... Sice je dlouhý, ale přečtený byl v cukuletu.. (nebo jak se to píše..? :D ) Vypadá to, že jste si to báječně užili a musím uznat, že ti tak trochu závidím :)) Těším se, až si zavoláme ;) Peace, Zee

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!