unavená, ale šťastná (část první)

Druhý únorový víkend byl ve znamení oslav. Vzhledem k mému datu narození se není, čemu divit. Protože jsem daleko od domova a nechtěla jsem strávit den u počítače odpovídáním na přání, vydala jsem se raději na výlet. Celý víkend byl jednou velkou oslavou, začal v sobotu v půl osmé ráno a skončil v neděli v půl osmé večer!

Sobota 11.2.2012 - narozeninový den, Lausanne

Sobotní ráno bylo krušné, budík zvonil a já nebyla schopná vylézt z postele, ale slíbila jsem, že budu v půl desátý v Neuchatelu, takže hola hop! Snídani jsem nestihla, ale vlak mi neujel. Lístek jsem si kupovala v rychlosti a také to pak podle toho dopadlo. Sešly jsme se s Mariannou a vydaly se na perón, kde už na nás čekal vlak. Super, s úsměvem jsme pozdravily při nastupování průvodčí. Když přišla, děkovala jsem za ten letmý úsměv, který jsem jí předtím věnovala. Koupila jsem si totiž špatný lístek. Já férový člověk povídám: "No, tak já si u Vás koupím nový." A ona: "No, ten ale bude o devadesát franků dražší." Trochu ve mě hrklo a když viděla, jak jsem zkroušená, usmála se a řekla mi, že tentokrát mě nechá, ale příště, ať si dám pozor. Uff, to ty narozeniny hezky začínají, nebo mi pomohly od pokuty?


Po příjezdu do Lausanne nás ofoukla bíza - zdejší vítr, který brázdí údolí řeky Rhony. Docela rychle jsme našly informace a uzmuly mapičky. Podle nich se člověk skvěle zorientuje, ale tak nějak mě překvapilo, že jsme je ve finále téměř nepoužily. V Lausanne můžete jít totiž jen dvěma směry - nahoru nebo dolů. Nás se týkal ten první, neb jsme chtěly dojít ke katedrále. Vzhledem k tomu, že je před volbami, tak jsem dostala o nějakých aktivistů rudou růži, díky guys!, ale nepřežila. :-D Cestou jsme podlehly kouzlu barevných výloh a trochu ulehčily našim peněženkám. Já jsem potkala dvě papírnictví a pořídila jsem, co jsem chtěla :o) Však někteří brzy uvidíte ;o) ! Ke katedrále to ve finále nebylo daleko, ale přišel na nás hlad. Marianna měla jasno, kam půjdeme naše potřeby uspokojit, ale za boha si nemohla uvědomit, kde to místo je. Jediné, co věděla, bylo, že se to místo nachází vedle budovy s nápisem Zurych. No, paráda! My jsme ale holky šikovný a během dvaceti minut jsme se zorientovaly a nechaly se našimi smysly dovést až do cíle - šesti patrového obchodního domu, na jehož střeše je restaurace, odkud je vidět na hodně velkou část Lausanne (nevím, jestli na celé :o)). A tam jsme poobědvaly. Bylo to perfektní, svítilo sluníčko, daly jsme si do nosu!

Po obědě by se spíš hodila siesta, ale my jsme měly před sebou ještě jeden úkol - koupit můj zamýšlený narozeninový dárek - hodinky, po kterých slintám již od začátku října, kdy jsem je viděla v časopise v letadle směr Čechy. A konečně! Splnila jsem si sen! Ale kromě dárku jsme měly ještě jiné povinnosti - musela jsem sfouknout svíčky. Byly jsme domluvené, že si dáme kafe a něco k němu ve Starbucks, neb jej v Neuchatelu nemáme, ale nejdřív jsme zamířily ke katedrále. Celou jsme jí obešly a vedle v muzeu si koupily pohledy, nicméně známky, které jsem sháněla, neměli. Katedrála byla v půl páté ještě otevřená, a tak jsme neodolaly a nechaly se unést čtrnácti stoleťovou stavbou. Je nádherná, ty vitráže, a ty varhany! Informace v katedrále byly ještě otevřené. Slušně jsme pozdravily a já se zeptala, jestli mají známky. Dostala jsem kladnou odpověď. Řekla jsem si: "Hurá!" a té paní "Tak já si vezmu čtyři." A nic. Neslyšela mě? Jo, slyšela. "Musíte si koupit i pohledy." Marianna ji odporovala: "Ty jsem si ale koupily vedle v muzeu." A paní: "To mě nezajímá, tohle je jiná instituce, jiná kasa, bez pohledů známky neprodáváme." No, protože jsme známky potřebovaly, tak jsme si vybraly každá několik pohledů. Řeknu Vám, hnusnější snad už mít nemohli! :-D


To by bylo, a teď hurá do kavárny a sfouknout svíčky. Stouply jsme si ve Starbucks do fronty, bylo tam hodně lidí. Kluk u kasy byl nepřiměřeně nepříjemný. Pak jsme pochopily proč - neměli dost místa, abychom si sedly. Nenechala jsem se tím rozhodit a rozhodnutá naplnit všechny naše body jsem se vydala ven. Marianna o tom nebyla tak přesvědčená, ale následovala mě. Venku mě pak rozesmála slovy: "V Bernu to bylo lepší, tam bylo alespoň poschodí, tady, to je díra!" Takhle to asi moc vtipně nezní, ale já se nemohla zastavit :-D Co jsme nedomylslely, byl vítr. Marianna koupila sice svíčky, co se po sfouknutí samy zase vznítí, ale to musí být nejdřív zapálené, což byl nadlidský úkon. Nakonec se mi to podařilo, dvakrát jsem svíčky sfoukla. Lidi, co nám míjeli se usmívali a přáli mi: "Joyeux anniversaire!". Bylo mi fajn a s chutí se dala do dortu - cheesecake s bílou čokoládou a malinami. Mňam! Pak se najednou uvolnilo místo uvnitř a my se mohly jít ohřát. Zatímco nám roztávaly nohy, já vypsala pohledy a přijala několik telefonátů - byly od mých blízkých a hrozně mě potěšily! Jak jsme si tak seděly, podívala jsem se na hodinky, uf, za půl hodiny nám jede vlak. Musíme jít.

No, asi Vám nemusím říkat, že přestože jsme znovu promrzly a město prolítly nadvzduchovou rychlostí, vlak jsme nechaly ujet a šly ještě do mekáče. To jsme netušily, co nás ještě čeká! Seděly jsme v takové místnosti, kde byla nasprejovaná stěna, z které čouhaly dráty. (Jak jsme později pochopily, od televize.) Protože jsme byly v dobré náladě, smály jsme se a byly jsme středem pozornosti. Jeden kluk z nás nemohl spustit oči. Když jsem to řekla Marianně při jeho odchodu, nahlas pronesla: "Tak proč odcházíš?" No, nemusím doufám popisovat, co následovalo...ano, nekonečný smích. Když jsme se uklidnily, přišly dvě černošky s dětmi a holčička na celou naší místnost vyřkla svůj názor: "Ale tady je to o ničem, když už tu není televize. (Ano, v tem moment jsme se dozvěděly, k čemu ty kabely byly :o)).

Cesta vlakem domů nebyla ničím výjimečná. A byla poměrně poklidná, byly jsme unavené. Čekalo nás ještě čekání na přípoj do našich vesniček. A i při činnosti tak obyčejné a všední, jakou je čekání, jsme se velice pobavily, tedy hlavně já! Dvě samotné dívky budí po osmé hodiny večerní zájem. Vedle nás si sedli dva chlapi, oba odporní a s pivem v ruce. Snažily jsme se je ignorovat, ale v jednu chvíli se ale jeden Marianny dotkl. Ona se na mě otočila se slovy, že se jí dotkl, a ještě přidala: "Dotkni se mě a pobleju Tě!" No, v tu chvíli jsem se málem zhroutila smíchy, čapla jsem jí za ruku a táhla jsem jí pryč. Naštěstí už nám nezbývalo moc času do odjezdu našich mašinek. Rozloučily jsme se a každá se vydala svým směrem.


Po příjezdu do Gorgier jsem se zděsila - foukal stejně hnusný mrazivý vítr jako v Lausanne. Rychle jsem utíkala domů. Když jsem přišla, Yannick koukal na Dobu ledovou 2, a tak jsem se s čajem u něj uvelebila. On si o mě opřel hlavu a společně jsme to dokoukali. Nasmáli jsme se, to byste nevěřili! A tak se stalo, že bylo už půl jedenácté a on šel do svého pokoje a já do svého. Zachumlala se do peřin a se spokojeným úsměvem na rtu jsem usnula.

4 komentáře:

  1. Páni, Baru :-) to musel být nádherný narozeninový den :-) dodatečně přeji vše nejlepší, hodně zdraví!! a hlavně spoustu radostných a šťastných chvil :) Johanka

    P.S. Píšeš báječné články! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Johanko, děkuju :-* Vidíš a v Praze na žurně si to před třemi lety nemysleli...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, tys zkoušela žurnalistiku?? a mohla bys mi prosím poradit?? Já bych to totiž chtěla zkusit taky, tak jak probíhají přijímačky a tak :) děkujii :))

      No, jsou to blbcí, mohli mít skvělou žurnalistku :)

      Vymazat
  3. krásný narozeninový den, Barunko :) zní to pohádkově ;) Zee

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!