unavená, ale šťastná (část druhá)

Víkend byl plný akce, a protože Vás nechci znavit na jedno přečtení, rozdělila jsem své zážitky do dvou článků, tady je ten druhý...

Neděle, 12.2.2012 - ponarozeninový den s rodinkou, všude možně, hlavně Les Brenets

Na neděli jsme měli naplánovaný skupinový výlet. Nakonec jsme ale jeli jen rodinka a já. Na programu bylo moje narozeninové překvapení, když jsem den "d" strávila s Mariannou a mimo domov, a pak procházka po zamrzlém jezeře.





Posnídali jsme a pomalu se připravili na výlet. To nám trvalo trochu delší dobu, takže jsme vyjeli později než bylo v plánu, na druhou stranu svítilo sluníčko a my měli jsme celý den, nikam jsme nespěchali. První zastávkou byla restaurace - překvapení, ve Francii. Jmenovala se Restaurant Faivre, rodinný podnik, kde se o nás starali tři číšníci. Pierre říkal, že se jedná o střední třídu, ale já ten pocit rozhodně neměla. Kromě velkého počtu číšníků jsme usedli ke stolu, kde bylo připraveno vícero příborů, skleniček a látkový ubrousek složený do tvaru pánské košile v saku - i s límečkem. Jídelní lístek byl velice strohý - přeložená A3, takže vybírání nezabralo tolik času, alespoň jídla - o víno se postaral Pierre, ale měl z čeho vybírat - celý sešit. Nakonec jsme pili bílé víno, mělo ovocnou chuť a bylo výborné. K jídlu jsem si dala steak na pepři. Přinesli mi jej se lžící bramborového pyré s celerem, bramborový koláč a vařenou zeleninu. Asi nemusím říkat, že to bylo vynikající. No, a celé jsem to zapila teplým citronovým čajem.

Obědové menu bylo náročné a nejraději bych si po něm zalezla do postýlky, postila si film a nechala se unést do říše snů, ale program byl jiný - procházka po jezeře. Bylo mínus sedm stupňů, žádné vedro, ale díky sluníčko ani žádná zima. Zaparkovat bylo docela umění - vzhledem ke slunečnému počasí se vydala spousta lidí provětrat své brusle i se jen tak projít. Abych Vám upřesnila, kde jsme vlastně byli... Jedná se o jezero Lac de Brenets, které leží na řece Doubs. Tvoří část hranice mezi Francií a Švýcarskem, každé zemi připadá jeden břeh. Díky mrazům posledních dvou týdnů toto vodní dílo zamrzlo a dá se na něm chodit, bruslit, bobovat, sáňkovat, hrát hokej a spousta jiných věcí. To, že jsou lidé vynalézaví se ukázalo velice rychle, stánky se svařeným vínem, horkou čokoládou, kaštany, grilovanými klobásami i půjčovnami bruslí totiž nechyběly. Připadala jsem si jako na Staromáku, jen mi chyběl orloj a pevná země pod nohami.

Nebojte, žádné dobrodružství v podobě pádu do vody, záchranné akce a podobně se nekonalo. Díky sněhu napadlého během včerejšího dne to ani moc neklouzalo, i když člověk musel i tak dávat pozor. Bohužel jsem si místy připadala jako na přeplněné české sjezdovce - když jsem v pohodě já, musím dávat pozor, aby do mě nevrazil někdo jiný a neublížil mě. Přežila jsem! Protože se jedná o přírodní led, není rovný a ještě je na něm místy sníh, i na to místní myslí, a tak jsme několikrát během naší cesty potkali čtyřkolku s radlicí :-D

Cílem naší cesty byl vodopád - Le Saut du Doubs. Nikdo z nás nevěděl, zda jej uvidíme, nebo bude celý pokrytý ledem. Pro odhalení tohoto tajemství jsme museli ujít cca čtyři a půl kilometru. Cestou jsme potkali Míšu, která původně měla jet s námi, ale pracovala, takže tam jela se šéfem. Jí byla zima, ale my pokračovali dál. Minuly jsme místo, kde jsou proti sobě namalované státní vlajky, abychom jako věděli, že jeden vysoký skalní břeh náleží zemi galského kohouta a druhý zemi helvétského kříže. Vedle té francouzské byly ještě rysky s letopočty, kam nejvýše dosáhla voda - vyhrál rok 1882. Odtamtud už to nebylo daleko. Posledních čtyři sta metrů se musí jít po pevnině, neb led už není tak silný. V místě, kde jsme vylézali na břeh je několik stavení a dokonce i restaurace, ale ty se prvního listopadu zavírají a první strávníky přijímají někdy v dubnu nebo tak. Takže, pokud se sem vydáte v zimě, svačinu s sebou.

O tom, že jsme se blížili k vodopádům, svědčily omrzlé stromy, vlhkost se nám srážela před očima :-D Na vyhlídce nebylo moc lidí, což bylo příjemné, protože jsme nemuseli absolvovat loketní zápasy o místo, odkud bychom chtěli udělat fotku. A jak to tedy bylo s vodopádem? Byl zamrzlý tak napůl. Vše okolo hlavního koryta bylo pokryté ledem, ale hlavní proud si silně razil cestu vpřed. Mohlo by se zdát, že člověk se táhne takovou dálku, aby udělal jednu fotku a hned jde zase zpátky. Copak je to nutné? Ano, bylo to velmi příjemné, krásně jsme se provětrali, slehlo nám po obědě, udělali několik nádherných fotek a přibyl nám další společný zážitek!


Narozeninový víkend je za mnou, jsem unavená, bolí mě celý člověk, ale jsem šťastná. Cítím to teplo, které se mi rozlévá do těch nejposlednějších částí těla. A momentálně si neumím představit, že bych své narozeniny mohla tady oslavit lépe! Všem zúčastněným patří velký dík - dík rodině, dík Marianně a dík všem, kteří si na mě během těch dvou dnů vzpomněli, i když jsem sakra daleko! :o*

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!