víkendové výročí

Ano, dalo by se to tak nazvat. V pátek jsem tu byla pět měsíců a o víkendu jsem to oslavila. Popravdě, dneska se mi těžko píše, takže se omlouvám, ale zkrátím to.


Byl to víkend plný akce. V sobotu Yannick slavil své desáté narozeniny se svými přáteli. Jeli jsme s Jankou a Pierrem a ještě devíti dětmi na lezeckou stěnu. Bylo to neuvěřitelné, byli jsme jako školka nebo malá zoo. Nicméně to bylo moc fajn. Děcka si hrála pospolu, takže jejich hlídání bylo velmi sporadické. Dokonce i já jsem se dostala na lezeckou stěnu, na lano. Bylo to fajn. Vylezla jsem do čtyřech metrů, kde jsem nějak nevěděla jak dál, tak jsem říkala Pierrovi, který mě jistil, že slezu. Janka mi říkala: "Tak to ještě zkus, když spadneš, nic se nestane." Já ji odpovídala, že nebude žádná au pair. No, dopadlo to tak, že jsem se na stěně ve čtyřech metrech neuvěřitelně smála!

Cca po dvou hodinách jsme zoo odvezli domů a nakrmili zvířátka dvěma kily špaget. Někteří se přejedli tak, že nechtěli ani můj vynikající dort. Jejich škoda. Já se pak spakovala a odjela za Míšou, se kterou jsme si hezky přihly. Proč ne, když nás druhý den čekalo vstávání, cesta vlakem a hlavně fyzická aktivita, že?

V neděli ráno jsme byly ale celkem fit, což mě překvapilo. Vlak jsme stihly také v pohodě, prostě vše se vyvíjelo podle plánu. Do Fribourgu, kde byl sraz jsme přijely na čas, ale musely jsme počkat na Luboše s Evčou. Ti nás vyzvedli a během hoďky a kousek dovezli do bodu "A", kousek od Chateau d´Oex. Slunce svítilo, nazuli jsme sněžnice a vyrazili jsme. Byla to sranda, protože musíte jít s nohama trochu od sebe, jinak hodíte "tygra", jako jsem hodila několikrát já. Šli jsme cca tři hodiny, což nebylo tak strašné, ale bylo to opačně. Na začátku, vlastně téměř celou dobu, jsme šli po vrstevnici nebo mírně z kopce a na konci nás čekalo dvou kilometrové stoupání. No, řeknu Vám, že na tom obrázku převýšení ten kopec tak brutálně nevypadal. Když jsem stála pod ním, nevěřila jsem, že to vylezu a měla jsem sto chutí sněžnice shodit a říct, ať si pro mě přijedou autem, že já už nikam nejdu. Nakonec jsem  to vyšlapala.

Byl zvlněný terén, takže přes jeden kopeček jste neviděli, že za ním je další. Ale já si oddychovala vždy, když jsem se rozhodla zachytit tu nebeskou nádheru. Do cíle jsem přišla splavená, ale s vyplavenými endorfiny, takže spokojenost.

Z hor jsme zamířili zpět do Fribourku k Evče, kde jsme povečeřeli sýrové fondue v obměně s vařenými bramborami, což bylo vynikající. Podle mého, lepší než s chlebem :-D No, a pak nás, mě a Mišku, čekala ještě cesta domů, takže jsme se s Evčou a Lubošem v devět rozloučily a vyrazily na mašinku. Ta mě konkrétně dovezla domů, do Gorgier, v půl dvanácté v noci. Měla jsem co dělat, abych nezaspala a nejela zpátky do Neuchatelu :-D Nicméně jsem to zvládla a do postele padla jako zabitá.

A dneska? Dneska se cítím být prázdná, nebo spíš jako když propíchnete duši u kola. Taky si jen tak povzdychne, a pak už s ní nic není. Takže Vám raději přeji dobrou noc, hezké sny a hlavně spoustu radosti a lásky!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!