pátek jako každý jiný

Pátek třináctého je označován jako den plný nezdarů, omylů a chyb. Chyba je to, že se tím lidé nechávají ovlivnit a nechávají se tím unést. Takže cokoli se stane špatného je přisuzováno datu. Nenechte se zmýlit a žijte svůj život sami bez předsudků vůči číšlům ;-) A jaký byl můj pátek třináctého?


Ráno jsem měla krásné probuzení, přišel mi balíček od Barunky. Tímto bych jí chtěla poděkovat. Nejde ani o to, co v tom balíčku bylo, ale že mi něco přišlo. Víte, já strašně ráda dostávám dopisy a pohledy. Vždycky jdu natěšená se zatajeným dechem k poštovní schránce (a né té na rohu ulice :-D) jako malé dítě ke stromečku, a potom jdu vždy zklamaná domů, neb mi ZASE nic nepřišlo :-/ No, nezoufám, rozesílám pozdravy a psaníčka aspoň já...
Takže jsem se potěšila s balíčkem a vydala se o patro výš na snídani. Rodičové již byli mimo domov a kluci si hráli v pokojích, takže jsem se nasnídala sama ale v klidu. Potom jsem obešla dům, kde to bylo třeba, otevřela jsem okno a u sebe jsem ho zavřela. Zároveň jsem uložila a na denní dobu se rozloučila s mým chlupáčem... No, řekněte, není sladký? Přivezla jsem si ho z Čech a každý večer s ním usínám. Ne, nestydím se za to, copak mám v tak velké posteli spát sama? Nikdy!

Dopoledne jsem se věnovala svým povinnostem a v poledne se mi dostala toho dne již druhá dobrá zpráva - Maxim, ten mladší, dostal "bravo" z diktátu, což znamená, že neměl žádnou chybu. A proč to potěšilo zrovna mě? Protože jsem s ním celý týden poctivě cvičila slovíčka, aby to uměl...

Odpoledne bylo trochu hektičtější. Měl přijít pán na změření kuchyně, ale Pierre měl dorazit dřív. No, nestalo se tak, ale zaimprovizovala jsem. Naštěstí jsem i kuchyň měla vyklizenou, takže prostě jednička. Zanedlouho po pánovi, který byl mimochodem hrozně sympatický, přijeli Pierre s Janou. Já jsem si šla po svém. Tady je vůbec pořád co na práci. Když se kluci vrátili ze školy, šli jsme do knihovny. Musela jsem jít taky, Maximovi je už osm, a tak jsme mu šli zařídit jeho vlastní kartičku. Bylo to roztomilé, jak si to osmileté dítko, které je jindy jako čert a chvilku neposedí, říká o formulář. Jak si neví rady. A jak se na mě podíval, v očích bylo velké úprosné "pomóc". Nedalo se odolat. Jen, co jsme vypsali poslední kolonku, mohli jsme se vydat do království knih mezi regály. Maxim hledal komixy, já se jen tak procházela a tu mi oči spočinuly na jedné knížce. Měla příjemnou malinovou barvu a byla nádherně ilustrovaná...
...jak už barva napovídá, knížka byla o lásce. Byl to příběh o malém klukovi, která rád zlobil děvčata a nejraději Salomé...Tahal jí za vlasy, tahal jí za tašku a tak podobně...Salomé to řekla mámě a tak jí odpověděla, že si s ní chlapec asi chce hrát, že ji asi má rád, ale neví, jak ji oslovit...Pak následovaly rozhovory dětí, z nichž Salomé udělala několik závěrů... "On est un peu fou quand on est amoureux."/"Jsme trochu blázni, když jsme zamilovaní." Jakože děláme věci, které odporují rozumu, ale nám ve stavu zamilovanosti přijdou naprosto přirozené. "Il faut etre grand pour etre amoureux!"/"Je potřeba být dospělý, abychom se mohli zamilovat." Jinými slovy, láska není pro děcka. A poslední..."On est un ange quand on est amoureux"/"Jsme andělé, když jsme zamilovaní." V češtině to tak nevyzní, je to škoda. Ale v tu chvíli, v té knihovně, když jsem tam seděla, sama, mezi regálama s touto knížkou na klíně, připadala jsem si jako omámená. Jako v jiném světě, kde není nic než láska. Takže jsem si udělala třináctého ledna v pátek sv. Valentýna :o)


Až navečer přišel moment, kdy jsem si říkala, že na té pověrčivosti asi něco bude.... Pekla jsem dort a co se mi mohlo vysypat, to se vysypalo. Co se mi mohlo vylít, to se vylilo. A takhle jsem se v kuchyni snad nikdy nezašpinila jako dneska. Pro Vaši představu, kdybych si uvázala na krk zlatou mašličku, mohli byste mě pověsit na stromeček místo figurky vánoční kolekce :-D
No, teď je už kuchyň uklizená, já sice ještě sedím při svíčce ve špinavém oblečení, ale je mi krásně. Dalo by se říci, že jsem k nakousnutí, voním jako čokoláda! :-D Dneska je to pět měsíců, co jsem přijela do domu u jezera a pod hory. Do domu, kde bydlí čtyři hodní lidi a já. Do domu, se kterým se za cca šest měsíců rozloučím. Do domu, kde mi přijde všechno relativní, kde čas plyne jinak než v Čechách. Do domu, kde mám velkou postel plnou polštářů a plyšáků. Tam, kde je momentálně moje "doma". Chybíte mi...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!