Konečně u sebe!

Crrrrrr... Budík! "Co? Co se děje? Ááá, je sobota. Musím balit! Že jsem si nesbalila včera! To nám ten víkend pěkně začíná!" Vstávat v sobotu za tmy je hřích a já za něj pikala celý víkend. Dorazila jsem domů v neděli večer totálně vyšťavená, bolavá, ale s úsměvem na rtu! :o)


Naštěstí jsem byla v pátek večer předvídavá a napsala jsem si seznam. V sobotu ráno, ve stavu totálního odpojení mozku od zbytku těla, bych nevymyslela ani "ň" natož, abych si něco nezapomněla... Tááák, zabaleno. Můžu jít do světa. No, upřímně, chvilku nám to trvalo a místo v deset jsme vyjeli ve tři čtvrtě na jedenáct, ale co, bylo hnusně, takže jsme na parádní lyžovačku nikam nespěchali.

Rozumějte, my jako já a rodinka. Měli jsme namířeno do Fully za Jančinou bývalou šéfkou Francine. Bydlí v krásném rodinném domě s manželem a třemi dětmi - Aurorou, Odessou a Matissem. Jsou hrozně sympatičtí a jsou to typičtí Francouzi ;-). Cesta trvala jen hoďku a půl, což mě překvapilo a to nebylo jediné překvapení. Ukázka, jak jsem byla ráno nemohoucí, byla, když jsem si zapnula iPod a zjistila, že v něm mám jen tři nové písničky, co jsem tam ráno přidala, jinak jsem všechno vymazala! Paráda, takže jsem si je poslechla a zase přehrávač schovala do tašky :-D

Po příjezdu nás čekal oběd, jak jinak než francouzské obžerství čítající několik chodů. Řeknu Vám, že už jsem se poučila, a tak jsem v cíli nebyla přežraná jak to prase, ale bylo krásně, blaze a s radostí jsem si dala čaj. Moje mraky, dort-koláč, měly úspěch. A podle Maxima peču super dobře ;-) A protože jsme přijeli na víkend, bylo potřeba následující hodiny řádně naplánovat. U obědového hlasování vyhrálo termální koupaliště nad kluzištěm. Cestou do teplé vody jsme se ale zastavili v jedné vesničce - Saint-Pierre-de-Clages. Kromě románského kostela tam najedete také mnoho antikvariátů s knihami. Abychom byli korektní, je to vlastně vesnička knih. Tak se jí doopravdy říká. Mě vůně knih v antikvariátu na křižovatce tak omámila, že jsem si rozšířila svůj knižní fond a ani to moji peněženku moc nebolelo. Ale to už jsme byli všichni natěšeni na bazén, takže vzhůru do vody!

Řeknu Vám, že to byla nádhera. I když to velké množství tulících se k sobě párů bylo trochu otravující, ale ve finále to byla paráda! Byla jsem ve venkovním bazénu a jelikož byla zima, šla z něj pára. Padla tma a bylo to mnohem kouzelnější. Na romantiku (kýč, jak chcete) v podobě hvězd a měsíce nedošlo. Kromě venkovního teplého bazénu jsem strávila tři čtvrtě času v saunách. Bylo to velmi příjemné. Vyzkoušela jsem dvě - bio saunu a pak jednu ostrou. Ta bio byla méně horká, ale byla hezčí. Ve stropě byla malá světýlka, až se zdálo, že máme nad sebou hvězdné nebe. A vrcholem večer v bazénu bylo moje sebrání odvahy a po půl hodině v bio sauně jsem na sebe nechala zvrhnout vědro ledové vody, a dřevěné! V tu chvíli jsme byla v tamních sprchách za hrdinku ;-)

Večeře proběhla opět ve francouzském postupu, co se týče chodů, ale jinak jsme měli mexické fajitas (v podstatě tortily plněné masem, zeleninou a tak). A když byly všechny děti konečně uloženy v peřinách a v domě zavládlo ticho, dali jsme se do hraní hry Times Up! Smůla je, že můj jazykový fond na tuhle hru nestačil, musela bych také znát spoustu francouzských osobností a tam mi zjevně znalosti nestačily, nicméně Vám popíšu, o co šlo. Rozdá se určitý počet karet, na kterých jsou napsaná jména osobností. Hraje se po týmech. V prvním kole se daná osobnost může popsat jakýmkoliv způsobem. V druhém kole se může říct jen jediné slovo. A nakonec se daná celebrita předvádí pomocí rukou nohou, tedy pantomimou. Byla to sranda, věděli byste, například, jak jedním slovem popsat Catwoman z Batmana? V Pierrově podání to bylo: "Mňau"!! :-D Krom karet se také pilo. Měla jsem možnost ochutnat místní, ale u nás známou, hruškovici. Byla to síla! O půlnoci jsme se od stolu rozešli do svých postýlek se slovy, že ráno v osm u snídaně.


Jediný, kdo byl ráno v osm v místnosti se stolem, byly děti sledující film v televizi :-D Dospělí na to prostě neměli morál. Já jsem si v pokoji četla, těsně po osmé jsem dokonce byla i připravená, ale nechtěla jsem nejmenší rušit, a tak jsem ten čas využila jinak. U snídaně jsme se domluvili, kam konkrétně vyrazíme a že dáme lyžím a snowboardům vale a že si vyrazíme na sáňky. Já osobně jsem vždycky bobovala, takže jsem z toho měla trochu obavy, a navíc to byla sáňkařská dráha. A kam jsme měli na mířeno? To pro mne bylo překvapením. Minulý týden jsem četla článek o nejdražším středisku, kam se hrabe Špindl, ve Švýcarsku - Verbier. A přesně tam jsme se vydali. Měla jsem z toho trochu vítr, ale nechala jsem to koňovi.

Nebyli jsme přímo ve Verbier, ale v jeho "levnější" části - La Tzoumaz. Je součástí Čtyř údolí a z nich je nejvhodnější pro rodiny s dětmi. Příjemně nás překvapilo hřející sluníčko, ale také vychytralost obchodníků. Samozřejmě i tady platí celodenní (25CHF cca 550Kč) a půldenní půjčovné (od 12:30 15CHF cca 330Kč). Ale ve dvanáct Vám nikdo půldenní půjčovné neprodá, takže jsme si počkali půl hodinky, během které ten předražený kluk v modrozeleném kulichu přišel o kšeft, neb jsme měli čas se porozhlédnout a sehnat si půldenní půjčení sáněk za 8 franků. Juch! A pak už se mohlo jít do fronty na kabinku. Netrvalo dlouho a byli jsme na vrchní stanici (2354 m.n.m.). Tam už jsme konečně nasedli na sáňky a vydali se na nejdelší sáňkařskou dráhu ve francouzské části Švýcarska (má 10km). My jeli na sáňkách, ale našli se odvážlivci na nafukovacích strojích i na bobech s volantem. První jízdu jsem jela s Yannickem. Docela jsem se bála, takže jsme jeli pomalu, ale vítr jsme měli ve vlasech a sníh v obličeji, takže jsem si po první třetině trati konečně nasadila brýle. Hm, jakoby se něco změnilo :-D Do cíle jsme dorazili jako poslední, ale s nejmenším počtem pádů a rozhodně v celku. Druhá jízda byla o něco divočejší. První část jsem sjela s Odessou. Pak následoval pik nik vedle dráhy, ale zašlo sluníčko, tak dětem byla zima a vyměnily se posádky. (Ano, vzpomněla jsem si na S tebou mě baví svět!). Zbytek trati jsem projela a prosmála s Aurore. Jeli jsme dokonce jinou trasou, takže jsme měli obměnu a poznali jsme obě dvě možnosti. A která byla lepší? Ani jedna, brala bych nějakou mezi nimi.


Název tohoto příspěvku se úzce váže k jednomu z mála vtipů, které si pamatuji:
Dcera se vrátí z tábora, sedne si v obýváku na gauč a hodí si nohy nahoru se slovy: "Konečně u sebe!"
Otec ji brzdí: "Jak u sebe, snad u nás, ne?"
A ona mu vpálí: "Já myslela nohy!"

Nebojte, já jsem víkend neprosouložila, ale po dvou jízdách na sáňkách jsem totálně mrtvá. Bolí mě kompletně celý člověk. Chytají mě křeče do kyčlí. Nohy od kolen dolů mají pocit, jakoby pořád brzdily cestou z kopce. A obličej je ošlehaný od větru (fakt jsme jeli rychle :-D), ale klidně bych si to dala ještě jednou!

Cesta domů byla docela rychlá, zvlášť když jsem jí většinu prospala. Opět jsem si poslechla ty tři písničky. No, nenudila jsem se. Ale teď už se mi pletou písmenka na klávesnici, i když píši poslepu, takže Vám přeji dobrou noc, krásné sny a úspěšný start do pracovního týdne!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!