cesta z města

Prázdniny byly fajn, ale utekly jako voda. Ani jsem se neotočila a už jsem balila. Ne, že by se mi do toho chtělo, takže jsem tlačení věcí do kufru nechala na poslední chvíli, na včerejší večer. Jak se ty dva kvádry začaly plnit, mě začala stoupat cestovní horečka. Myšlenky běhaly hlavou z místa na místo, jakoby hrály utkání mistrovství světa ve škatulata batulata.


Když se mi podařilo zipama na kufrech udělat za balením tečku, bylo těsně před půlnocí. Hlava pracovala, takže se mi spát vůbec nechtělo. Nakonec jsem se v půl jedné ráno přemluvila na tu chvíli... Za dvě a půl hodiny mi totiž hrála N.O.H.A., abych vstávala. No, řeknu Vám, že to nebylo vůbec příjemné, ale na druhou stranu i během těch sto padesáti minut jsem se několikrát probudila, neb jsem se bála, že zaspím.

Ranní vypravení proběhlo vcelku v poklidu. Jízdenku jsem si koupila o sto padesát korun dráž, než stála před třemi dny a dlouze se loučila s mamkou na peróně. Když výpravčí zapískal, seděla jsem ve vlaku ubulená jako malé dítě, které rodiče poslali na tábor a jemu se tam vůbec nechce. Nemělo cenu slzy zadržovat, pač bych asi vypadala jako sysel, kdyby se mi měly nashromáždit v slzných kanálcích.

Do Prahy jsme přijeli na čas. Vlak přistavili krásně tak, že jsem nastoupila a našla místo bez rezervace. Vše se zdálo být v pořádku, kdybych nevnímala svoje pocity, ale to je vedlejší. Tento dojem mi zůstal AŽ do Pardubic, kde se náhle ozvalo, že budeme mít čtvrt hodiny zpoždění kvůli poruše topení. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi vlastně zima. "Chjo, měla jsem si vzít ty kozačky," zalitovala jsem při pohledu na botasky. Sborem jsme se všichni v kupé přikryli kabáty a místo patnácti minut jsme tam takhle vydrželi celých čtyřicet pět. Začala jsem mít nervy na pochodu, unavená a navíc na mě měla rodinka čekat v Bratislavě na nádraží. Řekla jsem si, že zatím ale nebudu plašit, neb do slovenské metropole ještě daleko. V ten moment mi zároveň Janka poslala zprávu, že i oni mají zpoždění, tak se mi ulevilo.

Závada byla odstraněna a my mohli pokračovat v cestě. Chvíli trvalo, než se vzduch ve vlaku ohřál, ale to jsem zdárně zaspala. Spánkový deficit se přeci jen přihlásil o slovo. Spát jsem vydržela až do Blanska. Tam byla mlha, že by nám ji Vochomůrka s Křemílkem mohli závidět. Nicméně jsme pomalu stahovali zpoždění, což mi dělalo radost. V Brně skoro všichni vystoupili, ale zrovna do našeho kupé si přisedli tři dědové. Mám ke stáří úctu, ale v devět ráno si povídali o pečeném bůčku, o pečených žebírkách, smažených vajíčkách a kde se co šustne. Pak se z jednoho vyklubal vinař a odborář. No, ty jejich kecy se nedaly poslouchat, tak jsem se snažila pokračovat v četbě.

Naštěstí cesta utíkala rychle, takže jsem mohla brzy vystoupit. Když jedete na nádraží jakéhokoli hlavního města ve střední Evropě, očekáváte určitou úroveň. No, řekněme, že bratislavské nádraží čeká na celkovou rekonstrukci a já doufám, že se dočká, protože tohle je fakt děs a hrůza!
Ani jsem se nenadála a rodinka dorazila. Nalodila jsem své kufry k nim do auta a mohli jsme vyrazit. Čekalo nás několik čůracích zastávek, ale i tak jsme si to užili. Poslouchali muziku, povídali si a den běžel. Ani jsem se nenaděla a už byla zase tma. Co to znamená? Že jsem z Berouna odjížděla vlakem ve 4:27 a do Gorgier jsem dorazila ve čtvrt na deset večer. Cestování mám ráda, ale na nějakou dobu ho mám dost!

Momentálně mnou zmítá radost, že jsem na místě, smutek, že jsem opustila Čechy a všechny svoje blízké, a úzkost, neb nevím, kdy Vás uvidím. Napište mi, prosím, něco pěkného! :-* Mějte se fanfárově a užívejte života, protože netušíte, kde na Vás co čeká.

1 komentář:

  1. Myslíme na Tebe :) doufám, že si to řádně užíváš Baruš, moc pěkně píšeš články na blog, ráda si je čtu :-) Johanka :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!