Intouchables - Nedotknutelní

Tak to je název filmu, který jsem viděla v sobotu v kině. Je škoda, že ho s největší pravděpodobností neuvidíte v Čechách, neb je to francouzský film a ty se to českých kin dostanou málokdy. Kritiky na něj pějí samou chválu a já to mohu jen potvrdit. Po celou dobu filmu jsme se smáli, až na pár okamžiků. A bonus - film je natočen podle skutečné osobnosti, která ještě dneska žije. Co víc si přát? Zážitek ve švýcarské kině!
Deset kilometrů v hodině je ok? Nejde víc? Ne! Tak potom je to ok! :-D

No, o to se s Vámi musím doopravdy podělit, neb jsem nevycházela z údivu! Přišly jsme s Mariannou do kina půl hodiny před začátkem. Nemohly jsme vejít dovnitř, neb tam byla fronta. Nechápaly jsme, jestli na lístky nebo na banány. Ale obě jsme se shodly, že jsme takovou kupu lidí před kinem už viděly a že to asi nebude nic zvláštního. Tím, že jsme přišly již půl hodiny před oficiálním začátkem promítání, jsme si zajistily docela dobrou startovací pozici. Čekaly jsme takhle asi deset minut, když začali z kina vycházet lidi. To už se mi zdálo fakt divné.
Abyste rozuměli, stále jsme zhýčkaná z vícesálových multikin v Čechách, které u nás oslavily boom před osmi devíti lety, nevím.
Ale pak jsem pochopila - lidé vycházeli z jediného sálu, který se nachází v jednom ze čtyř nebo pěti kin, které jsou v Neuchatelu. Hned jak poslední osoba opustila prostor kina, stalo se něco...jako byste z plné vany vyndali špunt. Lidé se uvolnili a začali se hýbat. My jsme neměly lístky, takže jsme si to plánovaly nasměrovat k pokladně, ale byla to premiéra v kině nás obou, takže jsme samozřejmě nejprv zamířily k pultu s popcornem, aniž bychom to tušily. Naštěstí jsme se strašně nenápadně přesunuly zase zpět do fronty na lístky.

Takže když jsem pochopila, že je zde jediný sál, řekla jsem si, že je to v pohodě, aspoň nemusím francouzsky vysvětlovat, na jaký film chci jít. Tím ale moje překvapení a úžas nekončily! U pokladny povídám: "Dvakrát studentský." A odpověď? "Nemám studentský, každá sedmnáct franků." Takže super, vyplázly jsme každá v hrubém přepočtu 350 za lístek do kina. To by nebylo tak nejhorší, dá se říct, že to koresponduje s platy, i když kino ve Francii vychází kolem šesti osmi euro. Podívala jsem se s vítězným pocitem na lístky, kde že to sedíme? Nenašla jsem žádné číslo. Tady je to prostě, kdo dřív přijde, ten má lepší plac a líp sedí! Jako chápete to?! Nevycházela jsem z úžasu a večer ještě nekončil.

Nevěřila jsem tomu, ale ukořistily jsme docela slušná místa v podstatě uprostřed sálu a uprostřed řady. Vedle nás neseděli žádní buřiči s popcornem a jinými šustícimi proprietami, a tak jsem byla spokojená. Film začal jako všude zpožděně. Musely před ním samozřejmě být  ještě reklamy a upoutávky. A pak už konečně začátek... Super, smějeme se vtipům a nálada je skvělá, když v tom černá obrazovka. "Co? Co se děje?!" Rozsvítily se světla. Neuvěříte. Oni mají během každého filmu přestávku!!?! Ano, tento film má dvě hodiny a oni ho na deset minut přeruší??!! Jako nechápala jsem. (A Šklíba taky ne!)  Takže to, že mají jeden sál bych fakt pochopila, to, že nemají místenky v kině bych taky dokázala přehlídnout při vzpomínce na berounský letňák, ale že udělají uprostřed dvouhodinového filmu pauzu, to už bylo moc!

Na konci filmu jsme zatlačily slzu. No, Marianna brečela, pak se mě půl večera ptala, jestli není rozmazaná. Nevím proč, ale zrovna včera mi to fakt přišlo směšné, takové otázky. (Abyste pochopili, venku už byla tma a navíc pršelo. Co to znamená? Že i když máte perfektní make up, ale máte nedostatek v absenci deštníku, nemáte šanci uchránit tvářenku či stíny před těmi kapkami deště a větrem.) Jo, ještě jedna směšná vzpomínka. Po filmu jsme zašly na dámy a když jsme vycházely, byly jsme poslední. No a co jsme neviděly? Čekající lidi, přece, než se ráčíme odebrat, kam se nám zachce a oni by mohli do sálu. Chcete něco slyšet? Nepospíchaly jsme a řádně jsme si to užily! :-D

Nechtělo se nám domů, byla sobota a pršelo. Vydaly jsme se městem, že narazíme na nějakou putiku. Mě se do hospody moc nechtělo, takže jsme to nakonec zapíchly v palačinkárně. To Vám byla nádhera. Představte si úzkou místnost, v ní po stranách postavené kulaté stolečky a u nich dřevěné židle rozličných tvarů a barev. Prostě vybavení - každý pes, jiná ves. A jako vrchol přišla slečna servírka, černé kalhoty, bílá košile, drobná postava, obrovské nádherné oči a rozkošně rozcuchané kudrnaté na krátko ostříhané vlasy. Kouzelné stvoření. K tomu nám přinesla všechno, co jsme si přály - pivo, slanou a poté sladkou palačinku. Mňam! Nejprve jsme si sladkou dát nechtěly. Ne kvůli linii, i když bychom to obě potřebovaly, ale kvůli mému vlaku. Původně jsme si totiž šly někam sednout, abych netrčela hodinu na nádraží čekajíc na vlak. Když jsme ale seděly v palačinkárně, čas běžel a já odkládala odjezd vlaku o hodinu a o hodinu. Nebojte, domů jsem dojela ještě v sobotu ;-)


A již stereotypní závěr. Dámy a pánové, moji milí čtenáři, zbývají dva týdny a šest dní do Vánoc! Těším se na Vás! Mějte se fanfárově, již brzy Vás poctím svou návštěvou, tedy na viděnou ;)

2 komentáře:

  1. Film jsem viděla asi před rokem v původním znění s titulky a zařadila ho moji TOP desítku :-) A, světe div se, kolem Vánoc ho naše televize dávala, myslím, na čt2. Sice nadabovaný nebyl tak super, ale pořád bomba :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Já myslím, že se jim ten dabing docela povedl, jako překlad určitě, o hlasu Dryse by se dalo polemizovat, ale v globálu ho hodnotím velmi kladně! ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!