Hej Mac, uhni!

Čtyři měsíce tady jsem nemohla oslavit lépe, než pátečním večer u známých a víkendem v Montreux a v Les Diablerets.

Na konci týdne jsme byla s rodinkou pozvaná ke známé - k Heleně. Bylo to velice příjemné. Byl tam s ní i její přítel. Povídali jsme si, došlo i na Intouchables. Jedli jsme samé dobré věci - lososa, paštiku, zeleninu, salámy, klobásy, cukroví. No, taková klasická večeře - dáme si něco na chleba! :o) Nejdřív se mi tam nechtělo, neb jsem měla v sobotu vstávat brzy, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem šla.


V sobotu mě budík nemilosrdně vyhnal z postele už ve čtvrt na sedm (vůbec nejsem zvyklá vstávat!). Jako myška jsem se zkulturnila, dobalila vše potřebné na víkend a vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. První na sebe nenechalo dlouho čekat. Měla jsem hodně práce, a tak jsem si nestihla nalakovat nehty. To by nebyla taková tragédie, kdybych pět nehtů neměla i po odlakování namodralých, takže barva byla nezbytná. Já jsem ale neměla čas, takže jsem se zkrášlovala ve vlaku. Řeknu Vám, že i když zdejší vlaky houpají méně než ty české, i tak to byl docela oříšek. Ale zvítězila jsem!

Cesta do Montreux byla v pohodě, jen jsme si  musely v Lausane s Mariannou pospíšit, aby nám to neujelo.  Nechaly jsme věci v úschovně a chtěly jsme vyzjistit, jak nám jezdí vlaky do Diablerets k její babičce. Nejprve jsme zamířily špatným směrem a dost otrávené slečny jsme se ptaly, co a jak, ale ona prodávala jen lístky k Pere Noel domů(francouzská a švýcarská variace Dědy Mráze a Santy). Smůla, tak jsme nepochodily, ale to nás neodradilo. Dobrá nálada zůstavála. Paní u druhé přepážky nám nejen poradila, jízdní řád nám vytiskla, ale dokonce jsme dostaly i čokoládu!

Vyfotily jsme se u tabule s nápisem "Vánoční trhy", ale protože bylo ještě brzy, tak bylo zavřeno, vydaly jsme se tedy na průzkum města. Ano, je to vcelku pohledné město, kde by se docela fajne žilo. Je na břehu jezera Léman (které se ale u břehu Ženevy samozřejmě jmenuje ženevské! :-D) a z druhé strany jsou hory. Přestože je polovina prosince, bylo tam krásně teplo, svítilo sluníčko a ve spojením s palmami byste typovali z fotek úplně jinou destinaci. Jen zimní oblečení a lyžařská stezka podél jezera (na umělém koberci) ukazují, jak se věci mají.

Vánoční trhy byly velkolepé. Musím říct, že byly stokrát hezčí a lepší než v Bernu - plno stánků s různými výrobky, plno stánků s jídlem a skvělý svařák. Stánkaři nabízeli všechno možné i nemožné - keramiku, šály, rukavice, šperky, boty, svíčky, doplňky do domu, vánoční ozdoby i hračky. K jídlu bylo na výběr hned několik variant - rošti (brambory se slaninou cibulí a smetanou), palačinky, pečivo, párky v rohlíku, klobásy i vafle. A vrcholem našeho putování byl červený svařák, který neměl konkurenci - voněl a nebylo třeba jej dochucovat. Pro Mariannu to bylo poprvé, co ho pila a také jí chutnal, přesto na ní byl dvoudecový kelímek velký, a tak nedopila (to ji naučím ;-)). Celou trasu se stánky jsme doopravdicky zakončily u jednoho výjimečného člověka. Člověka, který mezi námi již skoro dvacet let není. Člověka, jehož písničky poslouchá i dnes spousta lidí. Člověka, o kterém jsem netušila, že Švýcarsko navštívil, natož aby Montreux pojal jako svůj druhý domov - Freddie Mercury.

Pak nás už konečně chytla nákupní horečka a nebýt vlaku, tak bychom v Montreux utratily, co se dalo. Z Montreux jsme dojely jednu stanici do Aigle, kde jsme úspěšně přesedly na pidi midi vláček. Mašinku jako z pohádky, která nás za padesát minut dovezla na místo, kde bylo o pět stupňů méně, sníh a tma - Les Diablerets. Jedná se o součást jednoho švýcarského lyžařského střediska. Chtěla jsem Vám se dát kvalitní odkaz, ale bohužel jsem jej v češtině nenašla. Tam na nás čekala Mariannina osmdesátiletá babička. (Abych to uvedla na pravou míru. Je to babička Mariannina bratrance a jeho sestry, ale to není důležité ;-)). První dojem byl skvělý. Bydlí v chaloupce nedaleko centra, má kamínka a je to kouzelná babička. K večeři jsme dostaly pórkovou polévku, chleba, sýr a dezert - mrkvový dort. V půl jedenácté jsme ale s Mariannou padly do peřin. Plné dojmů jsme usnuly, než byste napočetli do deseti.

V neděli byl velký den - Marianna poprvé ve svém životě okusila sníh. Víte, já jsem se těšila na sníh, na zimu, ale to nikdy takto nezažila. Byl silný zážitek, který ve mě zůstane dlouho. Ta dětinská radost z toho, že může padnout do sněhu, přestože je namrzlý. A ten smutek, že sníh není takový, abychom mohly stavět sněhuláka či se koulovat. To bylo geniální! Prošly jsme se městečkem, nafotily, co se dalo a pospíchaly zpět domů. Bylo docela chladno. Poobědvaly jsme dýňovou polévku, chleba, sýr a pak se nám nechtělo vůbec nic. Nejraději bychom zůstaly doma a spaly, ale byly jsme na návštěvě a navíc v zatím neprobádané oblasti. Vyrazily jsme tedy opět ven, tentokrát ve třech - i s babičkou. Až mi bude osmdesát, jestli se toho dožiju, tak si si přeji být tak vitální jako Mariannina babička. Řídí, a to perfektně. Umí s telefonem, i s notebookem! Bydlí sama v chaloupce a je plně soběstačná. Má spoustu přátel a podniká výlety. Zná spoustu věcí a co neví, to si vyhledá ve slovníku nebo se na to zeptá. Je energická, milá, hodná a vtipná. Vzala nás na procházku o pět set metrů výš, než je Diablerets. Stezka se jmenovala Col de Pillon (nepřekládá se), kde v létě jezdí auta a v zimě chodí pěší, jezdí lyžaři, sáňkaři a vůbec je to tam fajn. Samá zatáčka, v přírodě a sem tam se Vám naskytne úžasný pohled na okolní hory. Protože ještě není hodně sněhu a ten, co leží na stezce je měkký, každou chvíli se jedna z nás po kolena zabořila do sněhu. Bylo to srandovní. Potkali jsme sympatické i mračící se lidi (to nechápu, bylo krásně). Dokonce i huskyho s jeho rodinou - mamka s mimčem na sáních a taťka mu pomáhal táhnout.

Cílem naší cesty bylo jezero u restaurace, která je prozatím zavřená, neb kromě ledovce se nikde nelyžuje. Ano, i ve Švýcarsku je to se sněhem mizérie a sjezdovky jsou zatím mimo provoz. Abych udělala fotku jezera, musela jsem se probrodit sněhem po kolena. Řeknu Vám, nestálo to za to. Bylo to takové jezero nejezero, tak sem ani nebudu dávat fotku. Pak už jsme jen skočily domů pro věci, na palačinku a hurá domů. Čekala nás dlouhá cesta - vyjely jsme ve tři čtvrtě na šest a já domů dorazila pár minut po půl desáté. Hned jsem si v hrnečku, co jsme si koupily s Mariannou se znamením trhů na památku, udělala čaj. Dala jsem si horkou sprchu a momentálně bojuji se spánkem.

Musím Vám ale ještě něco vysvětlit, a to název příspěvku. Totiž, heslo Mac mám od Helenina přítele Cristofa. A to uhni - to byla moje reakce co deset minut v Montreux. Já, když vidím, že někdo fotí, tak uhnu, zastavím se, skrčím se, no, prostě udělám cokoli, abych dotyčnému fotku nezkazila, ale tam to byl opak. Vrcholem byla skupina ožralých Rusů u sochy s Freddiem, kde se fotili asi deset minut a nechtělo se jim pryč. Ani tu cedulku s popisem mě nenechali přečíst, takže tak. Nyní již dobrou noc a těšte se na příště!


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!