víkend číslo nevím

Dámy a pánové, od soboty zbývá šest týdnů do Vánoc. Dámy a pánové, dneska jsem tu přesně tři měsíce!

Tak to by bylo bylo oznámení na začátek a nyní, jak jsem se od pátku měla. V pátek měli blázni svátek a já jsem strávila den v kuchyni. Dopoledne jsem uvařila oběd a upekla muffiny. Odpoledne jsem upekla další dort/koláč, neb jsem měla tušení, že muffiny nedožijí večera. A měla jsem pravdu! U druhého kousku jsem docela zapotila, ale zdá se, že se mě v kuchyni zatím drží začátečnické štěstí: "Vydrž, prďka, vydrž!" Během odpoledne přijela Yannickova kmotra s přítelkyní, se kterou jely domlouvat zahrádkářský kontrakt nedaleko Lausane. Kamarádka se jmenovala Anna a byla z Londýna. Hovořily jsme spolu anglicky. Tedy, já se o to pokoušela, protože ze mě padaly věty, no spíš kombinace angličtiny a francouzštiny. Je to doopravdy těžké, nebyla věta, abych nesklouzla zpět do francouzštiny. Co budu dělat, až se vrátím? :-o Ty dvě hodiny jsem se červenala a obstála jsem. Když pojedu do Londýna, mám, kde spát ;-)


Večer byl na programu Pohádkový večer v knihovně v Gorgier. Řeknu Vám, byla to nádhera. Paní, co vyprávěla pohádky byla sympatická a děti vtáhla do děje. Dospělí se smáli a pozor! Kdyby Vám vlezla žába do postele, holky, mrskněte s ní o zeď, jak pravila pohádka, možná se u Vás v ložnici objeví princ! Po pár sklenkách červeného jsem se pak odebrala snít další příběh ve francouzštině. Omlouvám se, ale opět mi paměť selhala, takže Vás snad převyprávím nějaký jiný příště.

V sobotu jsem měla nařízeného budíka, ale vzbudila jsem dřív. Posnídali jsme u malého stolu v šesti lidech a vymýšleli, co budeme dělat. Závěr byl jasný, nechtěli jsme zůstat v mlze, respektive pod pokličkou, takže naším cílem byl Chasseral, nejvyšší vrchol Jury v Neuchatelském kantonu).



V šesti jsme se nasoukali do pětimístného auta a vyrazili. Co čert nechtěl, za barákem v zatáčce stáli policajti, tak se Maxim, kterého jsem měla na klíně, musel schovat hned na začátku našeho výletu. Naštěstí jsme již žádné další nepotkali. Cestou jsme vyzvedli v divadle můj lístek na večerní koncert a pokračovali dál. Za Neuchatelem jsme začali stoupat a pomalu přibývalo oblak a okolní vzduch získával bílou barvu, tedy vjížděli jsme do mlhy. Cesta v ní netrvala dlouho a shora začaly projíždět sluneční paprsky a bylo vidno blankytně modrou oblohu. ÁÁÁÁ, jsme tu! Jéééé, sluníčko! A to teplo! To byly naše bojové pokřiky při vystupování z auta. Nevyvezli jsme se až na vrchol, ale rozhodli jsme se udělat si malinkou procházku. Kluci jeli na kole, Pierre je doprovázel v poklusu a my, dámy, jsme se vydaly na pěší mini túru. Bylo to cca dva kilometry, nevím přesně, ale bylo to nádherný. Pořád jsem fotila, mám asi třicet stejných fotek, ale z každého úhlu se mi to zdálo tak jiné :-D Stylově jsme si na vrcholu v hotýlku dali sýrové fondue, poslechli si ten kýč (skupinka voskových muzikantů hrajících tyrolské písně - 1programme=1CHF)



 a vydali se na cestu zpět. Bylo něco před čtvrtou hodinou, sjeli jsme zpět pod pokličku, a to do nákupního centra. Lidi tam klasicky šíleli, vždyť Vánoce jsou již za šest týdnů! Já si hamounsky koupila svetrový kabát za 15CHF (cca 320 Kč). A hurá do Gorgier.


Udělali jsme si krátkou siestu, na kluky, kteří klasicky nechtěli spát ani odpočívat, jsme zkusili fintu à la Malý princ: "Namaluj mi beránka." Nezabralo to, ale nasmáli jsme se. Rychle jsme povečeřeli a vydali se na koncert. Řeknu Vám, bylo to božské! Hvězdou večera byl pan Michel Portal se svým albem Bailador. Na jazzovém koncertě jsme byla poprvé, ale nemělo to chybu! Ani ta paní vedle mě, ale k ní později. Jde o pětasedmdesátiletého chlápka, který sebral pět umělců a dali do kupy skvělé album plné života různých stylů, tedy nešlo o čistý jazz. Seděla jsem v první čadě a mohla pozorovat výraz klavíristy, trumpetisty, kontrabasisty, bubeníka i samotného mistra. Jediné, co mi tu podívanou trochu kazilo, byla moje sousedka. Ale opravdu jen trochu. Před začátkem koncertu mě upozornila, že jak je to takhle večer, že má tendence usínat (ještě dneka nechápu, proč při takovém skvostu pro uši) a abych ji vždy, když usne vzbudila. Chápete to? Zeptá se a poprosí úplně cizího člověka? Ale já jsem hodná duše, takže jsem ji poctivě každé dvě minuty sáhla na ruku. No, pravda, na začátku stačilo vyslat teplo z ruky, na konce jsem s ní už musela třást. :-D Při potlesku mi řekla, že ten koncert byl perfektní stejně jako moje pomoc! ;-)


Návrat domů byl rychlý, představení jsme ještě v divadle zapili sklenkou šampaňského a doma lahví Tokaje,
ale kvalitního tokaje, který obdržel nejen zlatou medaili, ale na etiketě se blyštilo zlatým písmem vytištěno bývalé století - rok 2000 :-D Trochu jsme poklábosili a s půlnocí se odebrali do peřin.
V neděli se nepracuje, obchody jsou zavřené, nic nefunguje. Ne, kecám. První dvě věci jsou pravda, ale to třetí ne. Byla jsem domluvená s Mariannou, kámoškou z jazykovky, že podnikneme něco společně. Protože bylo stejné počasí jako v sobotu vymyslela jsem Vue des Alpes. 



To jsem ještě netušila, co nás čeká. Sešly jsme se v Neuchatelu, společně nasedly do mašinky a nechaly se vyvést k Bohovi vzhůru na sluníčko. V La Chaux-de-Fonds bylo nádherně. Dalo by se říct, že i horko, takže jsem si sundala mikinu a přemýšlela o odstranění návleků. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsme nenašly nástupiště na autobus číslo 70. (Zuzu, ne, nástupiště 9 a 3/4 tam nebylo :-D). Takže jsme se vydaly na další zastávku, ale během cesty tam nám ten bus ujel. Jaké bylo zjištění, že další jede za dvě hodiny. A mě se tam pěšky nechtělo, protože to je na dlouho :-D (Lenoch, těší mě!) Tak jsem se rozhodla Marianně město trochu ukázat. To v réalu znamená, že jsme vylezly na Tour d´Espacité, odkud je vidět celé město. Udělaly pár fotek a daly s v tamní kavárně horkou čokoládu, ve čtrnáctém patře totiž chutná jinak :-D Pak jsme si koupily totožné knížky se slovy, že si budeme vyprávět poznatky z četby a konečně si koupily lístky do autobusu. Pozor, byl to poslední bus, který jel nahoru a hned se obracel směr město. Znamenalo to, že tam zůstaneme bez možnosti ODJET, leda bychom si někoho stoply.



To nás neodradilo. Nahoře jsme udělaly spoustu fotek a nechaly se vyfotit od maminky kluka, od kterého jsme se nechtěly nechat vyfotit. (kdo to pochopil, ať se přihlásí) A pak již byl čas na cestu dolů, neb bylo kolem tři čtvrtě na pět a začalo se smrákat. Cílem cesty bylo Les Hauts-Geneveys, což bylo podle cedule 55 minut pěší chůze. Nevím, jak to kdo počítal, možná to bylo kvůli mlze a tmě, ale dole jsme byly o deset minut dříve. Během sestupu jsme střídavě klouzaly po listí a fotily, co se nám líbilo, až jsme stály na železničním přejezdu. V dáli svítilo kýžené nádraží, už byla tma, a my nevěděly, po které straně kolejí se vydat. Nakonec jsme zvolily správnou stranu a dokonce jsme přišly včas na vlak. V Neuchatelu jsme se rozloučily a každá jela jiným směrem. 

Mě pozdravil prázdný dům. Tak jsem uklidila nádobí od oběda z odkapávače a v tom přijeli kluci. Začali jsme připravovat raclette. Ano, co se týče gastronomie, byl to stylový víkend, až na to Mekáče v la Chaux-de-Fonds. :-D Nyní sedím přežraná, přepitá, ale spokojená u notebooku a datlím. No, myslím, že je čas ukrojit další noc a být blíže Vánocům. Už jste napsali Ježíškovi? Jestli ne, tak to napravte, jinak Vám nenaježí, ale naprdí! :-D

1 komentář:

  1. :D :D :D výborný článek, Baru :))) ta paní, kterou jsi musela budit, neměla chybu :D nebýt tebe by prospala celý koncert... XD
    Nástupiště 9 a 3/4 mě zase trklo do nosu... Měli jsme teď když bylo volno dělat promítání Harryho - komplet všechny díly trvají skoro 20 hodin, hehe :D btw. hlásím se, mam pocit, že jsem to pochopila :D výlet zní báječně a na Vánoce už se taky moooooc těším.. uá :) zatím se měj krááásně, papa, Barunko :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!