výbuch

Nevím, zda by bylo lepší napsat exploze nebo selhání, ale holt už se tak stalo. Ano, vrátila jsem se zpátky na zem, jsem opět v práci a musím řešit nastalé situace. Včera to bylo ale extrémní. Musím říct, že jsem neměla daleko k slzám. Byly by plné vzteku, lítosti a zoufalství.

Stalo se to tak nenápadně. Dopoledne proběhlo bez nějakých větších problémů, oběd jsem měla připravený včas, ale někdy to prostě nestačí. Starší z hochů přišel sám se slovy, že mi má vyřídit od mladšího, že zůstal na dvoře školy a že by přišel na poledne. No, co to je za bordel? Ani nepřijde sám? A starší brácha mu ještě nosí věci? Neexistuje! Vzala jsem si bundu a už jsem byla na cestě do školy. Naštěstí ten mladší nedělá problémy, takže se problém vyřešil domluvou, že má příště přijít domu a můžeme se domluvit. Oběd proběhl v klidu, úkoly byly hotové v předstihu, a tak mladíci obdrželi odměnu v podobě možnosti hrát na nintendu celých dvacet minut. Na odpolední vyučování odcházel ten starší v dobré náladě, s mladším jsem měla plány a vše se jevilo v pořádku.





Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Pošta, kam jsem nesla dopisy byla zavřená, kamarád s námi nemohl jít hrát fotbal, a tak jsme vymýšleli náhradu. Vrátili se domů a zabavili se hrou na piano. Vše špatné zažehnáno. o hodinu později jsme vyrazili na poštu podruhé, tentokrát úspěšně. Na hřišti u školy byla spousta dětí, takže i zábava neměla chybu. Vše se zdálo být v pořádku. Pak ale Yannick, starší, upadl, lehce si odřel koleno, a to byl spouštěč všech problémů.

Po příchodu domů ještě chvíli kluci hráli na nintendu, a poté měl Yannick začít pracovat. Následovala totální ignorace. Po svačině odešel nahoru a nereagoval na volání, prostě na nic. Není horší věci, než že Vás někdo ignoruje. Navíc ani neudělal to, co jsem mu řekla. Nechal totiž uprostřed obýváku botasky z tělocviku. Takže mě dohnal k tomu, že mi stoupl adrenalin, vyběhla jsem nahoru a začala s ním diskutovat, lehce jsem zvýšila hlas a určitě jsem měla červený obličej. Špatně se mi dýchalo z důvodu rýmy, ale dosáhla jsem svého. Sice jsem ho rozbrečela, ale tohle divadlo netrvalo dlouho. Najednou to všechno šlo. Mě to ale trápilo ještě hezkou chvíli. Nedovedete si představit, jaký to byl pocit. Za pět minut se opět usmíval a vše bylo ok, ale moje myšlenky se rvaly s pocitem, že jsem vybuchla a že jsem se nechala vytočit a že to nejde normálně.

No, to bylo trochu zoufání. A teď trochu pozitivního myšlení. Jde mi internet (ťuk, ťuk, ťuk), stahuju filmy - abych se nenudila, až mi internet nepůjde, a mám dobrou náladu, přestože prší, zítra totiž bude svítit sluníčko! ;-)

2 komentáře:

  1. Já se těšila na opravdovej výbuch sakra :D
    hele, to nic. Deti maj strasne kratkou pamet a celkem rady odpoustej, kdyz te maj rady. ale na adrenalin bacha! chce to bejt pevna a hlavne neustupovat. Jednou sem cetla blog, kde holka psala, jak dite prastila a pak se desne divila, kdyz ji rodina spakovala veci. omg a jeste o tom napsat, to chce fakt kuraz! tys to zvladla vyborne, holt jednou ten plac prijit musel, no...:))))

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, no, to víš... musím to trochu vyventilovat a ve výsledku se toho tolik nestalo, jen mi to hlava nechce pobrat...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!