Víkend ve znamení přejídání, otlačených ramenou, zad a bolavého zadku

Ne, nestrávila jsem víkend žádným zuřivým sportováním, ba naopak – na tři dny jsem si autem s rodinkou odskočila o téměř osm set kilometrů směr severozápad, do Francie. Konkrétně bylo naším cílem městečko Beuvilliers poblíž města Lisieux. Je to v oblasti Calvados, blízko Bretaně. Jeli jsme tam navštívit příbuzné.




Jak už to tak bývá, nevyjeli jsme včas tak, jak jsme chtěli, takže nás čekala převážná část cesty ve tmě a do hluboké noci, spíše rána. Na místo určení jsme dojeli ve dvě ráno. Byla to dlouhá a náročná cesta. Když už jsem si našla mezi dvěma kluky pohodlí na spaní, svítily mi do očí pouliční lampy, světla protijedoucích aut a semafory. Nemohla jsem se dočkat, až si lehnu do postele. Té jsem se nikoliv v pátek, kdy jsme vyjeli, ale v sobotu ráno dočkala. Měla jsem pokoj sama pro sebe, což bylo velice příjemné a připadala jsem si jako princezna ve věži, v dobrém slova smyslu. ;-)

Po pár hodinách spánku přišlo probuzení díky dětem, které se rozhodly, že už se jim spát nechce a ostatní tedy také nemusí. Nasnídali jsme se a já s Pierrem a Jankou vyrazila do Lisieux obhlídnout město. Řeknu Vám, je docela pěkné. Jeho dominantu tvoří bazilika sv. Terezy, která je postavená nad městem, podobně jako Sacre coeur v Paříži. Koupila jsem si pár pohledů, malý suvenýr a jeli jsme zpět. Čekalo nás příjemné překvapení – oběd. Po několika hodinách strávených ve městě vybíráním bot a oblečení nám poněkud vyhládlo. Polední menu mělo skladbu typickou pro francouzské stolování, tedy aperitif, což ej něco ještě před předkrmem. Obvykle nějaké chipsy, brambůrky či slané tyčinky. Pak následovalo entrée, což je předkrm. My jsme měli paštiku a rajčata ze zahrádky. Oběd byl stejný, vinná smetanová omáčka s masem, žampiony a těstovinama. Tím ale naše hostina nekončila, následovala paleta sýrů. Bylo jich asi sedm. Neochutnala jsem všechny, protože už jsem neměla místo, ale nás čekal ještě dezert – jablečný koláč. V normandii jsou všude jabloňové sady, takže se z jablek dělá v podstatě všechno.

Jen jsme dojedli, museli jsme se rychle obléci a vyrazit na cestu. Jeli jsme totiž pro piano malé Kláry, a poměrně daleko. Když už jsme byli blížko pobřeží, dojeli jsme až na pláž. Bylo to pekfektní, od loňska jsem neviděla „velkou louži“, ale bylo příliš chladno na to se s močit. I tak jsme si vychutnali malinkou procházku po písčité pláži a sbírali jsme domečky plžů. Ulity všech barev i velikostí. Bylo srandovní, jak ke mně střídavě přicházeli jednotliví členové rodiny a snažili se mi vysvětlit od jaké potvory je jaká mušle a jak se to jmenuje. Nemapamuju si nic kromě jedné. Ano, bylo toho tolik a mě již zjevně nepracuje krátkodobá paměť, abych si to doma zapsala...



Vyfotila jsem si pláž a tak a vyrazili jsme k domovu, bylo přeci jen už skoro šest hodin. Nejeli jsme zpět ale stejnou cestou, objížděli jsme pobřeží, abych to prý viděla. Chvílema si tu připadám, jako bych přijela z východu, z železobetonového bunkru a nikdy neviděla moře, mušle, nejedla sýry a tak. Nojo, tomu se holt člověk z České republiky ve Francii nevyhne. A nejlepší jsou otázky typu a ty nepiješ pivo? Vždyť je tím Váš národ tak proslavený. No, vysvětlete jim, že pivo piju, ale jen v Plzni v PUBu, kde si jej natočím sama, a že jejich bezpěnnou sračku fakt nechci! :-D

Cesta domů nebyla tak dlouhá, jak jsme předpokládali, což jsem uvítala. Po předchozí noci jsem byla poměrně dost unavená a toužila jsem po jediné věci – posteli. Čekala nás ještě ale večeře, kterou jsme si naservírovali poměrně pozdě večer, takže jsem objala polštář až kolem půlnoci. Vůbec tu chodím poměrně pozdě spát, což je na jednu stranu fajn, protože je ten den docela dlouhý, když vstanete v půl osmé, ale na druhou stranu je sedm hodin spánku málo. Jo, až pojedu domu, pojedu se vyspat! Ne, kecám, vyspím se o tomto víkendu u Míši v La Chaux-de-Fonds.

Neděle nebyla o moc náročnější, tedy co se týče sportovních aktivit, neboť sportovním vrcholem byla dopolední hodinová procházka a honba za nějakými fotkami přírody a odpolední asi dvacetiminutová honba za ostružinami. Počasí a program nám holt nepřáli. O druhém víkendovém dnu nás totiž očekávali Cyrilovi rodiče a rodiče Delphine, což je Yannickova kmotra, a už se nám to začíná zamotávat, ať žijí telenovely. No, tady je potřeba ty rodinné vztahy trochu rozmotat.

V Beuvilliers jsme bydleli u Cyrila, Mariky a Kláry. Marika je sestřenice Janky. Cyril je její manžel a bratr Delphine. A Klára je jejich osmiletá dcera. Docela slušná náhoda, že dvě Slovenky, sestřenice, si vezmou Francouze. No, Marika se s Cyrilem potkala a zamilovala na svatbě Pierra a Janky. A dost! Už se v tom zamotávám i já, a co vy? :-D

Takže nedělní oběd, typicky francouzský, typicky normandský, se odehrával v chaloupce z hrázděného zdiva, jejíž některé části pochází až ze šestnáctého století. Jakoby nestačilo, že v Gorgier spím ve sto let staré posteli, že. No, je to takový ten typický dům ze severu Francie či jihu Anglie, kombinace bílého zdiva a tmavěhnědého trámoví. Střecha byla tvořená doškem. No, nemělo to chybu. A to jsem ještě netušila, co mě čeká uvnitř. Dominantu obývacího pokoje propojeného s jídelnou a kuchyní tvořilo ohniště, jako na zámku. Dokonce jsme odpoledne i zatopili, neb se poměrně ochladilo. Vrchní patro bylo také velice pěkné. Šikmé stropy, trámy, malá okénka. Chvilkama jsem si přišla jako v pohádkové chaloupce.



Oběd byl neuvěřitelný! Tohle jsem nikdy nezažila, ani když jsem byla v Normandii na výměně. Složení chodů bylo obdobné sobotní hostině, ale to množství bylo neuvěřitelné. Nejdřív byly ty slané potvory – tyčinky, pistácie a jiné oříšky. Pak následovala paštika, lyonská klobása zapečená v chlebu, slávky s majonézou a salát. Neochutnala jsem vše, během předchozího večera jsem se totiž utvrdila, že ryby ano, kalamáry ano, ale mušle nejsou moje parketa. K oběhu, jako hlavní jídlo, byly fazole, brambory a pečené maso. Už v tuto chvíli jsem litovala každého sousta navíc, neb jsem tušila, co mě ještě čeká, a nedat si, to by byla neslušnost. Aspoň mi to tak přišlo. Paleta sýrů u Klářiných prarodičů byla ještě bohatší, než u Cyrila s Marikou. Opět se mi snažili vysvětlit, jak se každý sýr jmenuje, kde se vyrábí a jak chutná. Bylo to roztomilé, ale já si nepamatuju nic než camember. :-D V tu chvíli již asi došli síly i ostatním, protože přišlo slovo na calvádos, což je likér typický pro danou oblast a má trávicí funkci, tudíž by vám po něm mělo slehnout. Tedy, ochutnala jsem několik let starý likér, ale bohužel mi neslehlo. Sotva jsem dopila, již se servíroval dezert – jablečný koláč, čokoládový dort Královna ze Sáby a jahody s citronovou šťávou. Ochutnala jsem vše a bylo to vynikající! Na závěr toho všeho obžerství, ano, všichni za to půjdeme do pekla, jsme měli domácí zmrzlinu – vanilkovou, čokoládovou a pistáciovou s celými oříšky.

Na chvíli přestalo pršet, tak jsme se šli projít, nasbírat pár lesních plodů a hurá zase zpět do tepla. To už praskalo dřevo pod sílou ohně v krbu a já se jen kochala. Málem bych usnula, ale museli jsme jet domů. Naše návštěva už byla přecijen trochu dlouhá. Večer jsme neměli sílu na nic než trochu salátu. Ano, byl to náročný víkend.



V pondělí nás čekala cesta domů, na což jsem se netěšila při představě stráveného dne v autě, ale Pierre měl plán. Já potřebovala na poštu, takže jsme v Lisieux přibrzdili a vyřídili, co bylo třeba. Bylo fakt vtipné, když Jana, která to chtěla vyřídila, žáda paní na poště o známky do České republiky se slovy, že chce známky do Evropy! Dokonce to i zdůraznila, aby paní neměla tak hloupé otázky jako paní v Le Mans, která se ptala, zda tento stát vůbec existuje! Nojo, Francouzi, ale i vzdělaní Francouzi vědí o klapkách na očích a trochu se za ostatní, nevědoucí, omlouvají. Pak jsme koupili ještě trička klukům a fičeli jsme směr Švýcarsko. Jak jsem psala, Pierre měl plán. Cestu jsme si zpříjemnili zastávnou v Giverny, což je vesnička, ve které jsou pověstné Monetovy zahrady i s domem. Počasí nám vyšlo krásně, tak jsme se spolu s velkým množstvím lidí vypravili na procházku podél rozkvetlých trávníků, po zarostlých mostech, okolo rybníčku pokrytého lekníny a tak dál. Bylo to nádherné. Pro již vytvořené páry vhodné místo na rande. Podzim ťuká na dveře, ale i tak tam byla spousta květů a co víc, zbarvené listí dává přírodě úplně jiný rozměr.

Ve čtyři jsme se rozloučili s Claudem Monetem a vyrazili směr domov. Cesta byla opět dlouhá, náročná, ale zvládli jsme to. Domů jsme dorazili v půl jedenácté. Vybalili věci a o půlnoci jsme již byli v posteli a snili o dalších výletech. No, mě čeká tento víkend, kdy je na Karlštejně vinobraní také jeden výlet – Fete des vendages v Neuchateli. Prý je to dosti podobné, jen tu své místo našli i kolotočáři a večer je na programu ohňostroj, no, ale o tom až příště.
Doufám, že jste dočetli až sem, v tom případě vám gratuluji a můžete se těšit na další příspěvek!

2 komentáře:

  1. Jupí, to bylo krásně vydatné :) Při fotce s mořem se mi úplně zatajil dech... Asi si budu muset někam vyrazit, už se mi stýská po nekonečných vlnách. Oběd ve velkém stylu ti závidim... To je jedna z věcí, která mi tu fakt chybí... Ale nějak se k tomu neumim vrátit, jak bych chtěla... A ty dlouhý dny chápu, když jsme byli na té brigádě, tak jsme taky umíraly z pozdních večeří a superbrzkého vstávání, ale přežít se to dalo a vzpomínky jsou fajn :) Monetova zahrada? To zní zajímavě :) Týjo, zkrátka nádherný výlet... Těším se na další vyprávění :)

    OdpovědětVymazat
  2. Hrezky ses rozepsala :D zahrada nááádherná! Super, že si takhle pěkně pocestuješ!
    Posílám pusu xx

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!