Braderie aneb mnoho povyku pro nic
-->
Možná mi obyvatelé La Chaux-de-Fonds budou oponovat, ale mě to tak přišlo. Pro neznalé, za koho se považuji i nadále, braderie je slavnost umelcu. Koná se jednou za dva roky, a o to je vzácnější.
No, v praxi to vypadalo tak, že největší ulice v městě byla naplněná stánky se vším možným – jídlo, oblečení, drinky, zbytečnosti, stánky politických sdružení i „sokola“. S Míšou jsme byly domluvené, že se v sobotu odpoledne uvidíme, že mě provede slavností a užijeme společně strávený čas. Během týdne se plány ještě trochu pozměnily, měla jsem být dovezena na místo činu autem a na seznamu přibyla ještě výstava šperků.
V sobotu ráno jsem si přispala, bylo to velmi příjemné, jen jsem pak musela trochu spěchat s přípravou, neb jsem se vezla s rodinkou do města a kluci měli od jedenácti skauta. Pak jsme s rodičema trochu běhali po městě, až jsme si v jedné pivnici dali oběd. Dala jsem si domácí salát – tedy mix salátů se slaninou, krutony, sýrem, vejci, rajčaty, kuřetem a různými semínky. Neměla jsem šanci to do sebe nasoukat, a navíc ani čas. Musela jsem dorazit na místo určení kvůli odvozu. A tu jsem poznala Luboše, Slováka, který žije ve Švýcarsku už deset let, pracuje, studuje a je tu spokojený. Je sečtělý, má přehled, je světaznalý, ale ve spoustě věcí s ním nesouhlasím, leč společně strávané odpoledne bylo fajn. A hlavně, řeč při cestě za Míšou nestála.
Město a slavnost musely počkat, nejprve jsme šli vyvenčit Áju, Míšinou fenku. Je sladká, bílá, roztomilá a hlavně je mazlivá, což mi tu strašně chybí. Ano, moje kočka i ten náš obrovský hafan, prostě nějaký mazlík. Ale potom už jsme vyrazili do víru dění. Moje zděšení nebylo doufám moc znát. Nevím, co jsem čekala, asi něco na způsob hrnčířských trhů z Berouna. Tohle byla směsice stánků s oblečením z kamenných obchodů, stánků s hračkami podobných těm na Matějské pouti, stánků s pitím všeho druhu a totéž platilo o jídle. Nejhorší bylo, že z každého stánku šla jiná muzika, takže se to mezi nimi pěkně mlelo, tedy člověk nevěděl, čí je. Celý dojem z braderie zachránili pouliční umělci, kteří podobně jako na karnevalech chodili mezi lidmi a hráli, zpívali a tančili. To bylo moc fajn. Nejvíce se mi líbila asi osmička chlapů...
V La Chaux-de-Fonds jsem si ještě u Míši v hotelu dala kávu. Udělala mi výbornou, ne moc silnou. Dokonce jsem byla pozvaná i k večeři, ale přeci jen mě čekala cesta zpět, vlakem, tak jsem se musela omluvit a vyrazit. Luboš jel totiž dřív, neb měl v plánu ještě surf.
Cesta domů utekla poměrně rychle. Taková malá vsuvka na vysvětlenou. Předchozí au-pairky dávaly klukům za dobré chování na konci týdne malou odměnu. Já jsem to omezila na konec měsíce, nejsem žádný boháč. Ale protože jsem neměla vůbec nápad, využila jsem rady od Míši a koupila klukům kinder vajíčko a lízátko. Aby to nebylo fádní, vymyslela jsem pro ně takovou malou hru. Celý večer, tedy asi tři hodiny, co jsem přijela domů, jsem vymýšlela luštěnky a křížovky. V půlnoci jsem s dobrým pocitem šla spát.
Ráno kluci sklízeli autodráhu, což byla příležitost pro mě, abych nastrčila lístečky, kam jsem potřebovala, a inkriminované překvapení uložila na správné místo. S velkým očekáváním jsem předala dopisy číslo jedna a čekala, co bude následovat. Kluci přečetli zprávu, podívali se na sebe a utíkali do svých pokojů, kde na ně čekal další odkaz. Luštěnka i s klíčem, přeci jen je jim osm a deset. Maxim byl rychlejší, ale oba byli šikovní a zvládli to. To ale netušili, že na ně čeká ještě křížovka, kterou i tak s velkou vervou a očekáváním vyluštili. V tu chvíli jsem ale zaplakala já, neb do vajíčka nevidíte a skládačku obdržel jen Yannick, zatím co na Maxima v čokoládové pochoutce čekala jen figurka. Se slovy: „C´est null!“, myslím, že nemusím překládat, hodil vyjíčko na stůl a již si ho nevšímal. Trochu mě to zamrzelo, ale co se dá dělat. Holt není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Zbytek neděle probíhal dle mých představ.
Šla jsem se projít po okolí v dešti, zmokla jsem, a pak už na mě čekala sprcha a hurá na večer do Neuchatelu za Míšou. Šly jsme do palačinkárny. Výborné! Obě jsme si obědnaly crepe s nutellou a banánem. Delikatesa! Ale měla jsem problém dojíst i tu jednu, a to si Míša chtěla původně dát dvě, ale neměly jsme na to sílu :-D Do Gorgier jsme dorazila v půl desáté, vyběhla si v příjemném dešti kopec a za cca osm minut jsem byla doma. Geniální, miluji vůni deště, tak tu sedím, čuchám a vnímám jen kapání vody na schodech. Přesně takové počasí miluji, když není zima, poprchává a já si to můžu užít!
1 komentářů
Jůůůůůů, paráda, tyjo, taky bych si dala palačinku s nugetou a banánem, ale asi nic nebude (mno, vlastně večer bramborovej salát s řízkem, což je úžasný :)) Deštivá atmosféra zní báječně... my tu zrovna dneska máme sluníčko a tak si ho užívám, než přijde podzim... :) Jů, ta hra zní dobře, tak třebas příště se ti povede potěšit oba ;) Držím palce :) Zee
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!