Tour de Lac

Je to neuvěřitelné, ale za dva dny jsme ujeli sto pět a půl kilometru a ani mi to nepřišlo. Pravda, dneska mě přeci jen trochu bolí kolena a otlačené ruce od řídítek, ale jinak je všechno v pořádku. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. Copak se dá tak velké jezero objet za dva dny a ještě v tom vedru, které bylo. Jen pro upřesnění, teplota přes den neklesla pod třicet tři stupňů, podél silnice muselo být ještě víc a večer, když jsme šli spát, tak jsme se v tom stanu málem uvařili. Nu což, výlet se zadařil, ale jak to vlastně všechno bylo?

Plán byl jasný, během soboty a neděle ujet v počtu osmi lidí, čtyř dospělých a čtyř dětí, Tour de Lac aneb objet Neuchatelské jezero. Měla jsem trochu obavy, neboť zdejší krajina je poměrně členitá a já již nemám tak natrénováno, jako jsem mívala. V sobotu jsme měli vyjet v deset hodin. Asi jako v každé rodině bylo ráno před odjezdem trochu napjaté. Já měla všechno připraveno, ale tak znáte to... Takže jsme se samozřejmě o trochu zdrželi, ale to nevadilo, protože jsme stejně čekali na zbytek skupiny. Když dorazili k nám „domů“, byli mi představeni, Slovenka Hela (Helena), Tristan a Swen. Zajímavá jména pro chlapce, nicméně ukázali, že stejně tak jako jsou výrazná jména, tak jsou výrazní i oni. Dávají o sobě často vědět při vzájemných potyčkách. Nj, asi se hlásí puberta.


Naplnili jsme lahve s vodou a vydali jsme se na cestu. Bylo vedro, první část cesty jsme jeli po silnici. Projížděli jsme vesnicemi, projížděli jsme mezi vinicemi a kukuřičnými poli (Marky, vzpomněla jsem si na tebe;o)). Občas jsem měla pocit, že hraji ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, kdo to nezná, rozhodně doporučuji, je to sranda. Cesta utíkala docela rychle, až mě překvapilo, jak se nám hromadí kilometry za zády. První zastávka přišla záhy, u jednoho naplněného kempu jsme si u pláže dali svačinu, kterou dělal Pierre a také spoustu cherry rajčátek z Jančiny zahrádky. Udělala jsem pár fotek, kluci si namočili hlavu a vyrazili jsme dál.

Těšila jsem se, že poznám i jiné pláže, než tu v Gorgier, kde bydlím. Takže jsem byla poměrně zklamaná, když jsme dorazili do Yverdonu, kde jsme stavěli na oběd (měli jsme sandviče z domova, mnou upečené cokies, zeleninu, těstovinový salát a uzené ryby, které jsme si koupili v jedné malebné vesničce cestou). Než jsme jedli, tak jsme se chtěli zchladit. No, teplota vody vcelku ušla, ale ta voda! Pláž byla sice písková, ale přístup do vody byl dlouhý, rozumnějte, že i já při svých 162 centimetrech jsem ještě dvacet metrů od pláže stačila. To by se dalo přehlédnout, ale všude plavaly řasy a bylo tam bahno, no, žádná sláva, leč jsem neztrácela naději, že se dočkám lepší.



Po obědě jsme vyrazili do blízké vesnice, jen deset kilometrů, na kávu a dezert. Cesta těch deseti kilometrů byla hrozná, jeli jsme podél silnice, slunko žhnulo, hrůza! Naštěstí jen těch pár kilometrů. V kampu jsme si dali zmrzlinu, limonádu, kávu. Já vystála dlouhatánskou frontu, abych si koupila vychlazenou vodu a utratila své první franky (2.10,-CHF). Nazdrželi jsme se tam ale dlouho, protože nás čekalo ještě asi dvacet kilometrů. Ty jsme jeli chatovými oblastmi a lesíkem. Bylo to fajn. Chládek, sem tam foukl vítr, ale už jsme se těšili do kempu. Tam jsme dorazili poměrně brzy, tedy mě to tak přišlo, že jsme skoro nic neujeli a že bychom mohli jet ještě dál. Nicméně, pár stovek metrů před vjezdem do kempu jsem si chtěla vyfotit panorama s hradem, a když Jana zakřičela stop, Pierre spadl z kola a rozbil si sedačku, tak bylo nakonec fajn, že kemp nebyl daleko.



Estavayer-de-Lac bylo místo našeho odpočinku. Postavili jsme stan a vyrazili k vodě. Jaké nemilé překvapení nás ale čekalo, voda byla teplá a špinavá, pro změnu. Takže se žádná velká koupačka nekonala. Navíc tam ani nebyl prostor pro plavání. Celodenní sportovní výkon jsme si vynahradili výbornou večeří, někteří měli steak, někteří měli tatarák, někdo měl hamburger a já měla bologneské špageti. Na dezert už jsem neměla sílu. Dali jsme si k večeři dvojku červeného a po dlouhé době jsem pila červené, po kterém mě nebolela hlava. Pak už jsme se jen tak tak doplazili do sprch a do stanu, kde bylo pekelné vedro a kempová diskotéka nám hrála na dobrou noc samé vypalovačky, takže si někteří nacpali špunty do uší, ale já ne. Právě v ten moment jsem si totiž vzpomněla na Matýska: „Když spím, tak spím.“ Ano, to je fakt, prostě vypnu, neregistruju okolí a jen odpočívám a nechávám relaxovat tělo. Zkuste to, je to fakt bomba! ;o)



Druhého dne jsem se obávala, ale bylo to v pořádku. Bála jsem se, že se mi bolavý zadek v noci rozleží a já se nebudu moci druhý den pohnout. To se nestalo, ale měla jsem jiný problém, v noci jsem asi spala se zatnutým stehenním svalem, tak mě to ráno bolelo, ale rozhýbala jsem to a bylo! Posnídali jsme v kempu. Chleba, croissanty, marmeládu, kafe, horkou čokoládu a čaj při výhledu na protější stranu jezera, kde se odráželo slunko od polí. Nádhera! Pak už zbývalo jen dobalit stan a vyrazit. Řeknu vám, než jsem se „rozšlapala“, chvíli to trvalo, naštěstí asi jen kilometr, tak se to dalo. Mělo nás čekat stoupání a hlavně šedesát tři kilometrů cesty, a tak jsem se obávala, zda to zvládnu, ale v pohodě. Nejhorší kopec nás čekal před domem na posledních pár stech metrech. Opět byl terén členitý, lesy, pole, chvilkama jsem si připadala jako na anglickém nebo irském venkově. V neděli jsme již tolikrát nestavěli na koupání, tedy moc jsme se nezdrželi. Projeli jsme největším švýcarským přístavem - Delley-Portalban, kde prý kotví až osm set lodí. Přejížděli jsme dva kanály, kde byla průzračná voda, nádherná, jak někde v laguně. Taková ta modrozelená, škoda, že jsem to nevyfotila, ale tak nějak se již blížil cíl cesty, a tak nebyly myšlenky na focení :-D
Obědvali jsme v takové jedné restauraci u Pont de Thielle. Je to i hotel, bohužel se mi nepodařilo je najít na internetových stránkách, ale to byste koukali. Když jsme tam přijeli, měla jsem pocit, jako když přijdou čundráci do Intercontinentálu či do jiného luxusního hotelu, ale překvapili nás. Byli milí a navíc ceny za jídlo byly naprosto normální, žádná extra pálka. Vypadalo to tam skvěle, ale bylo mi blbé nás tam fotit, abychom nebyli jak ti Japonci, co všude všechno fotí :-D, takže obrázek neuvidíte, jen prateta, která jej uvidí na pohledu, který jí hodlám poslat.

Od restaurace nám zbývalo 28kilometrů a jedna veliká koupačka. Ta byla naším pohonem. Míjeli jsme přeplněná koupaliště a já jsem byla naprosto znechucená, protože hlava na hlavě, to není to, po čem toužím po celodenním šlapání na kole. Nakonec jsme se koupali v Colombier, kde je obvykle čistá voda, ale protože bylo přes den asi pětatřicet stupňů, tak tam bylo půl města. Tedy písek zvýřený, řasy tam plavaly a ještě ta voda nebyla studená. Byla jako kafe, ale tentokrát jsem to neocenila. Mno, a když jsem si chtěla jít „spravit chuť“ do sprchy, tak ta měla tak malé trysky, že to bylo jako jehličky. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali dál. Domů jsme dorazili kolem půl sedmé. Vysprchovali se, omyli prach a špínu, hodili věci do pračky, najedli se a šli jsme spát.



Řeknu vám, bylo to moc fajn. Smáli jsme se, kluci se pošťuchovali, někdo si sem tam nebyl nebo na něj spadlo kolo. Doplňovali jsme vodu, kde to šlo. Druhý den jsme již byli nervóznější kvůli únavě a návratu domů. Měla jsem toho plné kecky, bolavé ruce, zadek, dneska mě bolela kolena, ale bylo to super. Nemělo to chybu a jela bych hned znovu!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!