nedělní výlet

Ani ten se neobešel beze změny. Místo srazu v půl desáté, byl sraz v půl dvanácté. Mě to tedy nevadilo, mohla jsem si pospat, ale o moc, protože jsem si ještě nekupovala lístek v automatu, a tak jsem z toho měla trochu strach. Moje svědomí mi nedovolilo spát dlouho, vyrazila jsem s půlhodinovým předstihem příjezdu vlaku, abych vše stihla, kdyby byly nějaké komplikace nebo tak.



Moje cesta začala tady na nádraží, kde jsem si s pomocí přítelkyně na telefonu (Míši) koupila lístek. A užívala si slunka a poměrně teplého počasí. Mělo být slunko ale chladněji, nevadí. Dvakrát prosvištělo TGV, a pak přijel i náš vláček, který byl dobře klimatizovaný. I tak jsem si sedla na stranu, kam svítilo slunko, neb právě odtamtud je skvěle vidět po cestě. V Neuchatelu jsem měla půl hodiny čas, tak jsem tak bezcílně brouzdala. Pak dorazila Míša, s Evou a Lucií jsme se sešly na nástupišti a mohly jsme vyrazit. Ano, poznala jsem dvě nové sympatické slečny, Češku a Slovenku, a jsem za to moc ráda. Vděčím za to Míše, takže Ti patří veliký DÍK!!! Cesta do La Chaux-de-Fonds utekla poměrně rychle, a pak nás již nesly jen nohy.

Naším cílem bylo místo s  názvem La Vue des Alpes, odkud je za jasného počasí vidět na celé Alpy. Počasí se vydařilo, bylo poměrně jasno, tak teď stačilo jen se vyškrábat nahoru. Zpočátku jsme šly najisto, až jsme došly doprostřed louky, kde nebyla žádná značka. Heh, co teď? No, nevadí, dojdeme na cestu a tam už nějak trefíme. No, asi hodinu jsme bloudily, kdy jsme šly nejprve mokrou trávou, takže jsem mokré boty, Lucka také. Potom jsme šly kus po silnici, a pak následovala cesta po kamenité stezce (měla šířku na jedno auto), která vedla nikam. Ano, v půlce kopce prostě zmizela a dál už byl jen kopec vzhůru lesem. A to jsem opomenula podlézání drátů, které ohraničovaly výběhy krav, takže jsme si vzpomněly na Slunce, seno,... No, nejsme bačkory, tak jsme se jaly škrábat se vzhůru. Vylezly jsme na trati, kterou jsme přešly, a pak už byla cesta. Říkala jsem si, kde asi nevylezeme, ale pozor, bylo to jen kousek nad tou osudnou loukou, naštěstí to bylo u silnice. Vydaly jsme se tedy po silnici, i když se nám to moc nelíbilo. Dorazily jsme až jedné moc pěkné boudičce, kde prodávají zmrzlinu systémem, který by v Čechách nefungoval.


Self-service napsaný na ceduli na budce znamená, že se člověk obslouží sám. To by nebylo nic divného, kdyby tam ale vůbec nikdo nebyl, jen kasička a dvě chladničky s mrazáky. V chladničkách bylo čerstvé mléko a v mrazáku měla být domácí zmrzlina, která se na nás už nedostala, takže jsme si jen prohlédly budku a šly jsme dál. Po několika metrech nás míjel cyklista, který ze silnice uhnul na lesní cestu, inu vydaly jsme se za ním. Ne tak rychle jako on, ale i tak svižným krokem. A tu v jednu chvíli se nám zdálo, že možná jdeme špatně, tak jsme volaly přítele na telefonu, který nám námi vybranou stezku schválil a my mohly pokračovat. Ve Švýcarsku na cedulích nenajdete počet kilometrů, který vás čeká, ale minuty a hodiny po dobu kterých budete muset ještě šlapat.


Takovéto cedulky značí cestu, nebo jen žluté kosodélníky (nebo co je to za tvar). Neměly jsme se již kde ztratit, a tohle vědomí nás popohánělo dál a dál ku vrcholu. A tu to najedou přišlo. Neuvěřitelné! Naprosto bezchybné! Nejdřív vás sice pozdraví parkoviště a bufet, ale potom již vyhlídka na tu nádheru. Litovala jsem, že nemám lepší fotoaparát nebo panoramatický režim, protože tohle by stálo za plakát na všechny čtyři stěny pokoje. A to nejsem žádný horolezec či tak.


Fotku, kterou jsem vložila, jsem vyfotila při cestě ještě na jedno místo, kam jsme ve finále nedošly, ale nevadí. Panorama se smrky je taky fajn. Každopádně jsme se na Vue des Alpes najedly, poseděly a já spálila. Ano, vypadám jak medvídek mýval. Spálený nos bolí nejvíce, takže jsem ráda, že nemám rýmu. Cesta zpět byla opět veselá, jela jsem jen s Míšou. Holky jely na grilovačku, kam se mi pod tíhou únavy a dojmů vůbec nechtělo. Ája musela v autobuse do batohu, v La Chaux-de-Fonds jsem měla možnost navštívit Míšino bydlení i práci. Moc pěkné, řeknu vám. Kdyby měl někdo zájem o práci v rodinném hotýlku, dejte vědět ;-)


Ája se dočkala po výletě sprchy a zpět do Neuchatelu s námi nejela. Já se s Míšou rozloučila a unaveně čekala na vlak domů, do Gorgier. Jel sedm minut po osmé. Byl poloprázdný a ejhle, dobrodružství čeká všude. Byl to první den, co jsem jela vlakem a hned mě kontrolovali revizoři. Rozumějte, tady nechodí průvodčí, který by štípal lístky, tady chodí jen revizoři. Zastavil se u mě jeden mladý a pohledný, po ukázání lístku se ptal po slevové kartičce. Vše bylo v pořádku. Popřál mi hezký večer, usmál se a šel dál. Ano, oni umí být milí, když jsou v práci v po osmé večer, nevídané!

Ale to už můj den končil a já šla spát, abych načerpala energii, a tak je tomu i dnes. Zítra se těšte na moje domácí úspěchy! Dobrou noc, ať vás blechy štípou celou noc!

1 komentář:

  1. Jé, to je fajn, že tam budeš mít nějaké kámošky :) Ten výhled musel bejt suprovej... Když jsme byli v Ardèche, tak jsme šli na jeden venkovní koncert na kopečku nedaleko od Valence a když člověk vyšplhal na horu, tak tam byl taky úžasnej výhled na všechny možný hory a na alpy... A taky tam byl vidět Mt. Blanc.. myslim :D Prostě krása. :) Zee

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!