jak jsem byla v Praze

Ano, dokonce během těch pár dní, co jsem doma, jsem stihla výlet do Prahy. Přestože jsem strávila půl léta na zámku a vůbec několik posledních sezón trávím ve společnosti velkého množství lidí, tak jsem zjistila, že určitým způsobem trpím xenofobií.


Strach z lidí, panika, fobie, jak má být. Takovýhle pocit přichází ve chvíli, kdy se kolem mě nahrne příliš mnoho lidí nebo mi vchází při štelování objektivu do obrazu a podobně. Znáte to? Doufám, že nejsem sama... Nicméně i tak se mi podařilo pár lepších obrázků. Neboť je sem nemůžu dát všechny, vytvořila jsem dvě koláže.


Pár fotek z Pražského hradu. Po mnoha letech jsem se tam vydala, abych se podívala na novou Zlatou uličku. Stálo to za to! Nezapomenutelný zážitek! Když jsme odolali při cestě na Hrad několika náletům italských zájezdů, které byly již na cestě dolů a nehodlaly ze své trasy po chodníku uhnout, museli jsme se k bráně prodrat dalším davem. Přímo před branou stála skupina hudebníků a hrála. Krásně. Lidovky. Ani mi to nekazilo dojem z historického místa.

Dav nám dovolil projít až na druhé nádvoří. Uvítala nás fronta na vstupenky přes celé nádvoří. Tak jsem byla vyslána na výzvědy, dozvěděla jsem se, co jsem si vyhledala na internetu, a to že vstup do Zlaté uličky není samostatně, a tak nám nezbude, než si koupit malý okruh za 125,-Kč. V malém okruhu jsem měli vstup do svatovítské katedrály, jiřské baziliky, starého královského paláce a nově otevřeného skvostu. Nabité informace jsem předala a již podruhé jsem byla pověřena úkolem. Šla jsem vystát frontu. Ta se již naštěstí zmenšila, ale i tak sahala do poloviny nádvoří. Když jsem se konečně dostala ke kase, nečekaně jsem se zasmála. Ne, koupě vstupenek není až tak vtipná, ale ty okolnosti kolem ano. Přede mnou si lístky kupovat Čech, odešel a já přistoupila k pultu. "Hello," pozdravila mě pokladní, česky jsem jí pozdravila a nadiktovala své požadavky. V tom jí ale z pultu skupina Italů za mnou uzmula ceník. Tak je poprosila, aby ho vrátili a že informace mají na nástěnce a ukázala tím směrem... Zámečtí již tuší. Já se začala smát a vzpomněla si na sebe a pí. Vanátovou, jak návštěvníky posíláme k rozepsaným zámeckým okruhům, tedy k podobným nástěnkám. Tak jsem se dala se slečnou pokladní do řeči, obě jsme se zasmály a dokonce pod vlivem dojmu, který jsem na ní udělala, nechtěla ani mou studentskou kartu ani dědovu seniorskou :-D

Nebudu vás již zahrnovat podrobnostmi, jsem z toho památkáče nemocná. Nefotím tam, kde nesmím. A dokonce mě totálně vytáčí, když lidé v zakázané zóně fotí. Fakt již nemoc z povolání! Všechny objekty, do kterých jsme měli vstup zaplacený, jsme prošli, něco málo jsem vyfotila a pomalu za tři hodiny jsme se již sunuli po starých zámeckých schodech dolů.

Následoval moment, kdy jsme se ségrou na dědu vyvalily, že máme hlad. Prej, tak pojedeme nahoru (Zličín) anebo domů, babička nám něco připravila. Neee, nic takového, daly jsme si klobásu pod Hradem a v našem výletu pokračovali dál. Ale než se dám do vyprávění druhé části. Dědu těsně za hradní branou zastavili dva Němci. On je odkázal na mě. Chtěli vysvětlit, jak se dostanou odtamtud na Václavské náměstí. Pražáci vědí, že to není hromadkou až tak daleko, ale vysvětlujte to v angličtině a navíc v situaci, kdy jste v Praze nebyli pořádně už dva roky. Tak jsem je s velkou slávou nasměrovala na Hradčanské náměstí, ale bohužel pro ně jsem jim poradila, ať využijí služeb tramvaje č. 24. Jaké bylo pro mě hrůzné překvapení, když jsme na zmíněný bod došli, že výše zmíněná tramvaj tamtudy nejezdí :-D Bůh ví, kam chudáčci němečtí dorazili :-D


Asi není třeba představovat objekt našich obdivů v druhé části dne. Z Karlova mostu jsme sledovali parníky a děti hrající si na Kampě. Já coby správný novinář jsem fotografovala kde co. To znamená i cizí lidi, umělce, panoramata, ale zajímavé detaily. No, sami si je můžete prohlédnout.

Celý den se blížil ke konci, ale náš program stále ne. Počasí se umoudřilo, a tak mi dovolilo splnit sestře přání, šly jsme spolu do letního kina na poslední díl série filmů o mladém kouzelnickém učni. Byla to sranda, protože ségra šla do letňáku poprvé, takže silné dojmy a navíc ten film, o kterém nebylo do poslední chvíle jasné, zda bude v čj nebo v aj s titulkama. Vzhledem k tomu, že jsem to již viděla, mi český dabing nevadil a dokonce jsme byly ještě před půlnocí doma. Bylo to tak náročné, že ještě dneska mě bolí nohy, a tak jdu spát. Dobrou noc a hezké zítřejší čtení!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!